Překvapivě krotké Volání divočiny

Autor Julie Nováková | Aktuality | Úterý 20 prosince 2016 17.05

Cyklus Hry s příběhem určitě není čtenářům fantastiky neznámý, z této volné série vydalo nakladatelství Mytago už dvě antologie s podtituly Zločin a trest a Ocel a krev. Teď se nám do rukou dostává třetí svazek nazvaný Volání divočiny. Jako už tradičně do něj přispěla řada více i méně známých autorů – od Lucie a Petry Lukačovičových či Haniny Veselé až po jména zcela nová. Se svými jedenácti povídkami nabízí sborník zajímavý pohled do sedmi herních světů, navzdory názvu se však povětšinou jedná o příběhy poměrně krotké, což může čtenáře nalákaného představou rozdivočelé tvůrčí fantazie nepříliš příjemně překvapit…

Úvodní Váha přísahy (Josef „Armon“ Straka), zasazená do herního světa Tarie, nezačíná zrovna originálně, ovšem poté, co se na scéně objeví Konrád se svou družinou, vše vyvažuje střetnutí jejich způsobu života se zvyky obyvatel lesní vesnice neuznávajících oficiální církev. Místy je z povídky znát herní pozadí, nicméně autor dokázal nastíněný konflikt umně vytěžit a i na malém prostoru zdařile vykreslit postavu klerika Konráda – schopného, chytrého, arogantního, smysl pro humor nepostrádajícího a vůči vesničanům přezíravého. Asterionské Dcery lesa jsou vtipně započatý a rychle odsýpající dobrodružný příběh, ve kterém Radovan Kolbaba představil svět dryád ohrožený útokem skupiny přisluhovačů dračího pána. Lidská dívka odmalička vyrůstající mezi dryádami se spolu se svým partnerem pokouší o záchranu unesených dryád, které však k lidem příliš přátelsky naladěny nebývají. Přímočaré, ale dobře napsané; body navíc za odvahu na příběh s těhotnou hrdinkou.

V povídce Mé jméno bude znít od Haniny Veselé se setkáváme s oblíbenou Magnólií, která se rozhodne opustit společnost lovců prahnoucích po vzácných kožešinách a vydává se nazpět do civilizace, avšak její cesta se nečekaně zkomplikuje a zavede ji až do izolované říše legendárního dračího pána, který touží po jediné věci – a právě schopná psionička mu ji může poskytnout. Na povídce je vidět vypsaná ruka autorky, příjemný nadhled mířící někdy až do sarkasmu i představivost co do tvorby světa a psychologie postav. Jde o povedené dobrodružství, které si přečtete s chutí a několikrát se u něj zasmějete i zadržíte dech, i když detaily si dost možná pamatovat dlouho nebudete. Život lovce od Jakuba Štádlera je vinětou ze života divošského lovce přijatého mezi evropské vojáky, která postrádá vývoj postav i zápletku. Není přímo špatně napsaná, ale čtenář na ni zřejmě zapomene velmi rychle. Poslední příspěvek ze světa Asterionu, Šarlatová křídla smrti od Jany „Elinor“ Poláčkové, má v sobě spoustu skvělých motivů: do fantasy světa přináší etologii, nahlédneme do práce mágů/vědců… Zásadní nevýhodou je však obtížná srozumitelnost nebo spíš úplná nesrozumitelnost pro čtenáře, který není seznámený se světem Asterionu a postavou Amargheina er Mirtara.

V Řezno 1872 nás Jonáš a Kryštof Ferencovi zavedou do světa Příběhů impéria, kde Britské impérium vzkvétá díky technice i magii, ale kontinent je výspou tmářství. Hrdina musí v Řeznu, na něž chová ty nejhorší vzpomínky, splatit starý dluh – jednoduché, přímočaré, dobře napsané, byť skutečné nadšení patrně nevzbudí. Do Světa potomků bohů nás zavedou dvě povídky, Volání jaguára Barbory Legátové a Ozvěna starého příběhu Michaely Portychové. V první z nich mi nesedělo přemítání a chování hlavní hrdinky a samotný „quest“ byl dosti přímočarý a nikterak originální. Jde o slabší kousek sborníku, z námětu by se dalo vytěžit mnohem více. Autorka druhé jmenované povídky zvládla psychologii postav lépe a příjemně se vyhnula několika očekávaným klišé.

Svět Immortal Fighters zastupuje povídka Krkavec a vlk od Jana Hamrlíka, v níž se skupina žoldáků stane zčásti obětmi, zčásti strůjci konfliktu lidí s lesními elfy. Začátek by se dal lehce zkrátit, nicméně akční stránka se povedla a povídka si zaslouží body navíc za jiný než zcela předvídatelný závěr. Mezi nejlepší povídky antologie patří Tropický kraj divů od Lucie a Petry Lukačovičových. Střetávají se v něm tradiční a (post)moderní magie v kulisách opuštěného „tropického“ lunaparku. Jde o akční příběh zasazený až na závěr do jediné noci, který stojí zejména na konfliktu dvou mágů a jejich přístupů k magii. Na případné pokračování mne však navnadil zejména epilog, který odkazuje na širší příběh a hlouběji představuje herní a spisovatelský svět Unknown Armies.

Závěrečný Kelpie Ondřeje Netíka mi zpočátku představením světa Imaginária nesedl (možná i díky četným rušivým kapitálkám, které působí zbytečně a snadno by se daly nahradit buď kurzivou, nebo jednoduše jen velkým prvním písmenem), ale počátkem třetí ze sedmi kapitol delší povídky se nechuť zlomila, postupně mne vtáhl do děje a nakonec se zařadil mezi nejlepší kousky sborníku. Titulní antihrdina je příjemně ne-lidský a s jeho touhou opustit pevnost, kde se mytické bytosti skrývají před lidmi, se čtenář dokáže snadno ztotožnit. Kelpie volí raději riziko zostuzení, smrti či obojího než panství ve vznešeném vězení. Není ani zdaleka sympatickou postavou, zabíjí či unáší bez sebemenší výčitky svědomí, ale je daleko životnější a zajímavější než jiné postavy antologie. Díky tomu jde o jednu z mála povídek sborníku, které si nejspíš i po delší době budu pamatovat.

Celkově je Volání divočiny složeno z valné části z příběhů založených na přímočaré akci – záchraně rukojmí či vězňů, úniku před pronásledovateli, překažení plánu nepřítele. Na komplikovanější zápletku nebo vývoj postav se většinou nedostane, což je škoda. Co do psychologie postav nad zbytek sborníku vynikají zejména povídky Veselé a Netíka. Jako celek je však antologie – obzvlášť ve srovnání s názvem – poněkud krotká. Nekonají se většinou ani překvapení, ani výrazné konflikty, ani originalita. Knize by navíc prospěla větší pozornost korektora. Ovšem máte-li rádi v oblibě domácí herní světy a hledáte-li nenáročné a zábavné dobrodružné čtení, pak je Volání divočiny ideální volbou. Jestli toužíte po něčem víc, nebudete antologií nikterak uraženi, ale v paměti vám dlouho neutkví.