Ocenění

Poslední míle znovu v zelené… (recenze)

Autor | Aktuality | Čtvrtek 25 Říjen 2018 11.25

Jméno Briana W. Aldisse není pro českého čtenáře žádnou neznámou. Příběhy jednoho z Velmistrů žánru science fiction a představitele (nebo zvěstovatele) Nové vlny u nás vycházejí posledních čtyřicet let. Román Skleník se v českém překladu objevuje počtvrté, tentokrát díky spolupráci nakladatelství Argo a Triton jako devadesátý svazek edice Fantastika (předtím Laser 1992 a Laser-books 1998, 2007). Příběh chlapce Grena a jeho pouti světem vzdálené budoucnosti, jenž je zcela ovládán rostlinami, byl podobně jako řada jiných románů nejprve vydán na pokračování v americkém časopise The Magazine of Fantasy and Science Fiction, přičemž za původní pětici příběhově provázaných povídek Aldiss získal v roce 1962 žánrové ocenění Hugo pro nejlepší povídku…

Aldiss_Sklenik-obalka

Země stojí před svým zánikem. Nadále už nerotuje kolem své osy a s Měsícem ji pojí přízračné pavučiny, snad aby nebylo ani na okamžik pochyb, že je pouze prastarým reliktem odevzdaně čekajícím, až se Slunce definitivně promění v novu a Země se konečně bude moci stát jen mrtvým kamenem. Ovšem právě teď to na jejím povrchu stále žije, přestože diversita druhů zmizela a vládu nad světem převzala flóra. Ano, na Zemi zůstal prostor pouze pro rostliny, agresivní růst a nekonečný boj o místo pod umírajícím sluncem. To, co bylo touto evolucí zcela potlačeno, je rozum, jenž zmizel v záplavě zeleně a lidé se přestali na cokoli ptát, aby jen přežívali vytlačeni na nejnižší příčky potravinového řetězce. Věk rozumu definitivně skončil a nezbývá nikdo, kdo by ho pamatoval nebo požadoval jeho návrat. Nebo snad ano?

Gren je dítě-muž, doslova nedotknutelný ve své podstatě rozsévače života, ale zároveň uvržený za bariéru komunitních pravidel své lidské tlupy, která muže ochraňuje jako svůj největší poklad. Přemýšlí víc než ostatní, nesouhlasí, vzpírá se pravidlům. Své skupině navzdory si zachovává paličatou individualitu i za cenu toho, že ve světě agresivních rostlin a každodenního setkání se smrtí nakonec zůstává sám. Jeho život však definitivně změní nedobrovolné setkání s inteligentní parazitující houbou. Smrž a Gren, nyní muž-houba, tak začínají svou zběsilou cestu napříč planetou podníceni nově nabytým sdíleným vědomím a smržovým bezohledným odhodláním. Ve světě ovládaném vrbomordy, osicemi a žížalci rozum (zdánlivě) znovu nabírá na síle a nyní vyžaduje od života víc než jen statické setrvání na místě.

V hlavní roli úchvatné obrazy rozličné vegetace

Aldissův Skleník navazuje na to nejlepší z dobrodružné literatury a cestopisných románů. Bizarní lokace střídají jedna druhou a jsou na sebe vrstveny v obdivuhodnou koláž v úžasu nalézaného a bez ohlédnutí ztráceného, příznačně doprovázeny umírajícím sluncem pomalu ustupujícím za obzor. A zatímco čtenářův pocit úžasu a chuť objevovat nepoznané je jeho hlavním hnacím motorem, Gren a později i jeho lidská družka Yattmur balancují mezi strachem z neznáma, pudem sebezáchovy a touhou po zachování rodu. Neznají úžas ani dobrodružství, nelákají je dálky a tajemství. Jakkoli je Gren v kontextu svého druhu jiný a revoltující, jeho skutečnou motivací se stává až smrž se svou omezenou parodií na rozum kombinující bezohlednou touhu množit se a stát se dominantním druhem s hluboce zakořeněnými rodovými vzpomínkami, které postupně vyzobává z Grenova podvědomí.

Sklenik-cz

Aldissův Skleník je českým čtenářům dobře znám…

Zápletka sama je potlačena na úroveň road tripu, jemuž se postavy nemohou vyhnout a který svou barevností a bizarností jen podtrhuje jejich vlastní vyprázdněnost. Občas v nich můžeme zachytit záchvěvy soucitu, vzteku, lásky i vzepření se osudu, aby toto vzápětí nahradila čirá pudovost, instinkt a zvířecí bezohlednost. Což není nutně ke škodě, naopak je čtenáři nastavené zrcadlo o to sugestivnější, nicméně o nějakém výrazném ztotožnění se s postavami nelze hovořit. Největší slabinou však zůstává právě přímočará zápletka rozmělněná mezi úchvatné obrazy rozličné vegetace. Není to osud postav nebo celé planety, co by čtenáře nutilo číst dál, je to ten s fantastikou bytostně spojovaný pocit úžasu a zázraku. Toto potvrzuje i fakt, že v úvodu rozehraná vedlejší dějová linka sledující osudy „dospělých“ z Grenovy tlupy se sice v závěru vrací, ale pouze proto, aby vyzněla zcela do ztracena.

Pocit ztráty nad zuboženými zbytky lidstva

Čtenář, který si důvěrně pamatuje, jaké je to být dítětem, a je stále schopen se beze zbytku ztratit vprostřed děsivé, živoucí džungle, najde ve Skleníku malý poklad. Vše umocňuje kouzelný překlad Jana Vaňka napěchovaný břuňo-břichy, vycucoly a plejádou dalších vskutku působivých slůvek. Nové vydání knihy je navíc doplněno autorovým doslovem, v němž se po více než čtyřiceti letech ohlíží za vznikem svého románu, a také předmluvou Neila Gaimana. Gaiman ovšem s pro sebe typickou poetikou, láskou ke slovu a schopností proniknout až k jádru věci rozebírá příběh a kontextové souvislosti románu, i proto je lepší přistoupit k předmluvě až se znalostí celého textu, jak je ostatně čtenáři taktně napovězeno.

Aldiss_London

Brian W. Aldiss na Worldconu v Londýně v roce 2014

Naléhavost Aldissova textu neleží ani tak v nevyhnutelném zániku Země a veškerého života s ní spojeného, ani v příznačné lhostejnosti, s jakou je zacházeno se smrtí čehokoli živého, nebo v sugestivním propadu lidstva na nejnižší příčky evolučního vývoje. Leží v pocitu ztráty, který čtenáře provází od první do poslední strany. Svět nepřišel pouze o rozum, Gren, Yattmur ani další už nedokážou snít, těšit se z krásy, dokonce i lásku překryl rozmnožovací pud a primitivní potřeba druha. Poslední zbytky lidstva dokonale zapomněly, že něco takového kdysi uměly.

Jedinými, kdo dosud vzhlíží ke hvězdám, jsou obrovití traverzéři, tupé pavoukoidní rostliny lhostejně křižující nebe mezi Měsícem a Zemí. A ani oni se na hvězdy skutečně nedívají. Země je sice v předvečer svého konce nesmírně barevným, životem překypujícím skleníkem a v závěru knihy nakonec přijde i jisté prozření, náznak změny a předzvěst (individuálních) dobrých konců, ale jako by to nebylo víc než poslední záchvěv těla, které již rezignovalo na vše mimo primitivní (byť nezdolné) vůle přežít a dýchat ještě o malou chvíli déle. Svět Aldissova Skleníku nestojí na křižovatce, která by mohla rozhodnout o jeho osudu, ale pomalu se chystá na svou poslední míli. A ta rozhodně hraje všemi odstíny zelené.

foto Martin Šust

Brian W. Aldiss: Skleník

vázaná, překlad Jan Vaněk, obálka Tomasz Maroński, 280 stran, 278 Kč

Související odkazy:

Lidstvo živořící pod příkrovem džungle (ukázka)

V zajetí chodeb zdánlivě bez konce… (ukázka)

Jaro přichází na Helikonii… (recenze)

Poznejte úžasnou planetu Helikonie! (ukázka)

argotriton

749 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.