Úvodní partie Divokých karet se uzavřela... (recenze)

Úvodní partie Divokých karet se uzavřela… (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Středa 29 listopadu 2017 11.10

Populární série Divokých karet neztrácí dech, v anglickém jazyce je aktuálně k vydání připravován už dvacátý šestý svazek. Poutavý alternativní svět vytvořený spisovatelem a editorem Georgem R. R. Martinem a následně v rámci tzv. „sdíleného světa“ nabídnutý řadě dalších autorů zkrátka stále baví. Jeho vznik se datuje do poloviny osmdesátých let a od té doby pravidelně vychází další a další pokračování, do budoucna se podle všeho můžeme těšit i na televizní seriál. V našich podmínkách pochopitelně tak daleko nejsme, nicméně nakladatelství Argo, které se do vydávání této řady odhodlaně pustilo, se nedávno dostalo ke třetímu dílu. Divocí žolíci, jak zní název nově publikovaného svazku, jsou tedy na knihkupeckých pultech a nastal tak čas na podrobnější pohled na toto dílko…

Jde o další návrat do světa, ve kterém byl Manhattan zasažen mimozemským virem, jenž dal na území New Yorku vzniknout řadě různých mutantů. Důsledky virové nákazy jsou nevyzpytatelné, většina postižených zemřela, přežila zhruba jedna desetina, jež se dělí na takzvaná esa a žolíky. Esa jsou vítězové virové karetní loterie, obdařila je nadpřirozenou schopností nejrůznějšího charakteru, žolíci naopak svůj kontakt s virem odnesli rozmanitým znetvořením, často notně bizarního charakteru. K nákaze došlo krátce po druhé světové válce, Divocí žolíci nás ale zavádějí do roku 1986, na oslavu čtyřicetiletého výročí takzvaného Dne divokých karet. Divoký karneval spojený se spoustou pití a dalších radovánek, situovaný do centra New Yorku, je každoroční připomínkou patnáctého září 1946, tedy dne, kdy legendární Stíhač zahynul nad Manhattanem a světem se rozšířil takijský virus. Tyto události jsou popsané v prvním svazku série a čtenář by je měl v okamžiku, kdy bere Divoké žolíky do rukou, dobře znát.

Sedm vypravěčů jednoho příběhu…

Na první pohled je patrná jiná struktura knihy, daleko pevnější než v předchozích dílech. V případě prvních i druhých Divokých karet šlo spíš o antologii povídek, přestože zejména ve druhém případě relativně silně propojených. I přes společnou zápletku měla každá svůj název i autora, zřejmého na první pohled. Editorova role byla přece jen mírně upozaděna, byť ji zcela jistě není na místě marginalizovat. Nyní si však Martin na svá bedra naložil ještě těžší úkol, Divocí žolíci jsou totiž i přes sedm různých původců prvním čistokrevným románem série. Celý se odehrává v rámci jednoho dne, kapitoly jsou označeny pouze číslem a časem (každá z nich zabere vždy jednu hodinu).

Jednotlivé autory je možné k jednajícím hrdinům přiřadit až pomocí závěrečného seznamu postav, který je představuje ve stylu filmových titulků na závěr snímku. Do té doby směřuje maximální úsilí k tomu, aby se Divocí žolíci četli jako takzvaný mozaikový román, tedy příběh vytvořený více autory, ovšem vyprávěný jedním hlasem. K tomu napomáhá i geografická a časová sevřenost knihy, vše se odehrává v několika málo newyorských lokacích v rozmezí jednoho dne a noci (což je samozřejmě rozdíl zejména oproti úvodnímu svazku série, rozkročenému přes několik desetiletí).

Autorem obálek použitých na přebalech Divokých karet je Marc Simonetti.

Takto přesně vymezené místo děje autoři zaplnili několika zápletkami, které se sice odehrávají zprvu samostatně, postupně se však nejrůznějším způsobem propojí. Tou hlavní je příběh odplaty, Hvězdář byl poraženým padouchem předchozího dílu a nyní osnuje pomstu spočívající v postupné likvidaci různých es. Ta se každoročně shromažďují ve vyhlášené restaurace Trumfové eso, vyhrazené pro oslavu Dne divokých karet. Po odstranění co největšího počtu es plánuje Hvězdář opustit planetu pomocí vesmírné lodi doktora Tachyona, mimozemšťana zodpovědného za výskyt viru na Zemi, jenž by měl být zároveň jednou z Hvězdářem plánovaných obětí.

Další zápletka se točí kolem diářů pana Kiena, odcizených v úvodu příběhu smělou zlodějkou Spektrou. Jennifer, jak zní Spektřino pravé jméno, je eso se schopností procházet zdmi, což samozřejmě značně ulehčuje vloupání do sebelépe zabezpečených domů. Tímto způsobem se zmocní dvou vzácných alb se známkami, ukrytých v Kienově trezoru, ukazuje se však, že skutečným pokladem, po kterém se vzápětí strhne velká sháňka, je až sešitek třetí, jakýsi deník pouze zdánlivě počestného obchodníka.

Výraznými charaktery příběhu jsou rovněž se zvířaty telepaticky komunikující Pytlačka nebo její společník Jack, jenž se občas mění v aligátora. Ti se snaží nalézt Jackovu neteř, která do New Yorku právě uprchla z venkova a do velkoměsta přijíždí ranním autobusem. Hodně aktivní je i gravitaci měnící Hiram Worchester, majitel restaurace Trumfové eso, přezdívaný Tlusťoch. Charakter napsaný přímo Martinem je alespoň do jisté míry editorovým alter egem. Podobně jako Martin v roli editora, Tlusťoch sezval všechna známá esa na slavnostní večeři a teď je sžírán napětím, jak celý večer dopadne. Jeho nervozita přirozeně začne stoupat v okamžiku, kdy během dne začínají některá esa umírat.

Komiksové dobrodružství v próze…

Jak už bylo řečeno, postupem času se všechny zápletky nejrůzněji promíchají a pospojují, a než uplyne dlouhý den a noc, zažijí jednotlivé postavy až neuvěřitelná dobrodružství a vše pak směřuje k vyvrcholení u lodi doktora Tachyona. Právě hladké plynutí jednotlivých dějových linií je skvělou vizitkou Martina coby editora, dokázal splnit obtížný úkol zkrotit jednotlivé autorské individuality a usměrnit jejich talent pro dobro celku. Román se skutečně čte bez nějakých rušivých elementů, poskládat vše do výsledného tvaru musela být jistě pořádná dřina. Nicméně podařilo se, děj je sice místy možná až příliš chaotický, takže je otázkou, zda tam nějaké prohřešky proti příběhové logice přece jen nejsou skryty, rozhodně však žádná bota čtenáře do očí neudeří. V rámci možností se podařilo dosáhnout i stylové jednoty, vyprávění plyne přirozeně, bez větších výkyvů, jež by se daly u podobné mozaiky očekávat. Právě tato vyrovnanost je jedním z největších kladů Divokých žolíků, ti tak představují vrchol české podoby série, první dva svazky byly v rámci počátečního úsilí rozháranější a méně soudržné.

Kniha míří především na milovníky dobrodružství, kteří si nezakázali snít a věřit v moderní superhrdiny komiksového stylu. Právě poetika kreslených příběhů je opět silně patrná, z některých epizod přímo volají citoslovce jako „beng“ a „bang“, doprovázející na obrázcích podařené rány do zubů. Přesto však v žádném případě nejde čistě o prvoplánovou zábavu, na to jsou jednotliví autoři s Martinem v čele až příliš ambiciózní. Cílem je sice především pobavit, ovšem nikoliv ohlušit hláškami, napětí vytvářejí především umně vytvořené charaktery, na kterých příběh stojí. Spolu se zdařile propletenými zápletkami tak vytvářejí poměrně třaskavou čtenářskou pochoutku, od níž se není úplně lehké odtrhnout, přestože dozajista nebude po chuti zcela každému.

Nakladatelství Argo tímto počinem završilo překlad první trilogie ze světa Divokých karet, je otázkou, zda se plánuje v blízké budoucnosti pustit i do dalších pokračování. Vzhledem k dosavadní stoupající kvalitě jednotlivých svazků by byla škoda Martinův svět opustit, snad se tedy prodeje série udrží na takové úrovni, která Argu umožní pustit se i do další trojice příběhů, opět tvořící uzavřenější celek v rámci karetního univerza.