Ocenění

Nalezenci černého románu: František Šmehlík

Autor | Aktuality | Úterý 5 Únor 2019 11.15

Vítejte u šestého dílu seriálu, jenž přináší zprávy z oblasti domácího literárního hororu. Mnozí tvrdí, že žánr hrůzy je v rámci fantastiky jakýmsi opomíjeným bratříčkem, další k tomu ještě přidávají, že u nás moc nevychází, a když už, tak jen ten překladový. Osobně si nemyslím, že situace je až tak vážná, jak se mnohým zdá, nicméně je jasné, že k ideálnímu stavu má také daleko. Jednodušší je samozřejmě nad stavem věcí lkát, ale přijde mi, že bude lepší s tím něco udělat. Tak se zrodila idea Nalezenců černého románu, série článků, v nichž bude nejprve formou krátké recenze představeno dílo, které v poslední době vzešlo z temné líhně, přiložen medailonek autora a závěrem položeno i několik otázek. Dámy a pánové, fanoušci literárního hororu, jako šestý bude z komnaty strachu a hrůzy na denní světlo, které nemusí každému dělat dobře, vynesen mladý autor František Šmehlík, který mě nedávno překvapil povídkovou sbírkou Temné znamení (2016).

temne_prebal_retus2-edit

Čarodějnice a další hrůzy severní Moravy

Na stopu Temného znamení mě přivedl Martin Jiroušek (autor Černého bodu), pak už stačilo knihu jen objednat přímo od autora a začíst se. První, co dost možná udiví, je rozsah bezmála čtyř set stran, v němž naleznete „pouhých“ pět povídek, což je na debutujícího literáta vpravdě nezvyklé. Hned první povídka, Oběť, vás ale vtáhne do hry, v níž se mísí reálná a historická místa či postavy s důkladně promyšlenou fikcí plnou strachu a napětí. V úvodní povídce zamíříme do Šumperku, kde vraždící maniak loví nezletilé oběti. I když má k těmto bestiálním činům vrozené sklony, jako by jeho kroky ovládalo cosi, co přichází z temné minulosti a před čím není úniku. Lidská psychika má stinné stránky, a tak se hlavní postava, stejně jako sám čtenář, musí utkat s otázkou, co je výplodem zhýralé fantazie a co naopak brutální realitou.

Z poněkud jiného žánrového soudku je následující Černý pasažér v tramvaji č. 5, jenž byl inspirován reálným tramvajovým neštěstím z nedaleké minulosti. Vliv fikce je zde silnější, nenásilným způsobem si podmaňuje realitu všedních dní a jedné lidské tragédie. Andyho pán je nejrozsáhlejší a nejpropracovanější povídkou knihy. Nahlédneme v něm pod roušku zvláštního, bizarně zvrhlého experimentování na živých tvorech, stejně jako je nám nabídnut pohled do duše, ať už lidské či psí. Příběh sice vcelku brzy směřuje k tušenému vyvrcholení, což ovšem neznamená, že vám cestou nenaskočí husí kůže. Předposlední povídka Muž a všechny jeho duše je obskurní literární hříčkou ukrytou do diagnózy schizofrenní poruchy. A závěrečné Temné znamení si – vlastně jako všechny povídky v knize – pohrává s temnými zákoutími lidské psychiky. Tentokrát je terčem chorobných chmur spisovatel, jehož debut se stal celosvětovým bestsellerem. Faustovský motiv se v příběhu kříží se zlem okultního místa a vytváří zdařilou tečku za pozoruhodnou autorskou sbírkou.

František Šmehlík působí ve své prvotině překvapivě zkušeně a jeho povídky rozhodně nemají tuctovou strukturu. I když jsou jejich základními stavebními kameny klasické hororové náměty, umí je podat inovativně a především čtivě. Je vidět, že není odkojen jen literaturou hrůzy, ale jeho čtenářský záběr, jenž se nezřídka promítá do napsaných řádků, je mnohem širší. Doufejme tedy, že sbírka Temné znamení je jen prvním krokem na cestě, která má potenciál stoupat strmě vzhůru.

Frantisek-Smehlik

František Šmehlík (*1995)

Literární debutant ve fantastickém žánru se narodil 31. 8. 1995 v Ostravě. V roce 2015 absolvoval olomoucké gymnázium Čajkovského. V současné době studuje třetí ročník na Filozofické fakultě v oboru česká filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci. V dorostenecké a juniorské kategorii byl členem užšího reprezentačního výběru v judu. V tomto sportu získal tři tituly mistra republiky, startoval na mistrovství Evropy, mistrovství světa i evropské olympiádě mládeže. Jeho první knihou je soubor hororových povídek Temné znamení. Oblíbenými autory jsou Milan Kundera, Bohumil Hrabal, Stephen King a Ladislav Fuks.

Co od vás jako autora mohou čtenáři, kteří o vaší tvorbě dosud neslyšeli, očekávat?

Kniha vyšla v prosinci roku 2015 a druhé vydání o půl roku později. Jedná se o sbírku hororových povídek nebo, chcete-li, novel. Příběhy se odehrávají na Moravě, v místech, ke kterým mám odjakživa vztah, zejména v mé rodné Ostravě a Šumperku. Silnou roli v nich hraje nadpřirozeno.

Zaujalo mě, že v Temném znamení je jen pět povídek, přitom kniha dosahuje téměř čtyř set stran. Je právě novela jako literární útvar něčím, co vám poskytuje ideální prostor pro vyjádření nápadů i dějových zvratů? Pracujete s předem připraveným konceptem?

Povídky v Temném znamení jsem psal hodně spontánně. Dnes už přistupuji k psaní systematičtěji, hlavně proto, že píšu detektivku a bez jasného plánu si na to netroufám. Ani jedno, ani druhé není dobře či špatně, každý si musí najít to, co mu více vyhovuje. Je pravda, že hororové povídky jsem původně plánoval kratší. To, že některé mají sto až sto padesát stran, je nejspíš z důvodu, že jejich náměty se od začátku hodily spíše na román, jen jsem si tehdy na tak obsáhlý žánr netroufl. Nakonec mi z toho tedy vyšlo něco mezi…

Knihu jste si vydal sám, jaké jsou na ni ohlasy a jak jste se popasoval s propagací, prodejem a vůbec cestou ke čtenáři? Nabízel jste knihu nejprve nakladatelstvím? Jak jste řešil sazbu a jazykovou redakci? Myslíte, že by případné zásahy zkušeného redaktora knize prospěly?

Hlavní, co chci říct, je, že vydání knihy vlastním nákladem byla nenahraditelná zkušenost. Jistěže zásah redaktora pomůže textu mladého, nevypsaného autora vždycky. Na druhou stranu jsem si díky tomuto postupu osvojil proces vzniku knihy. To pro mě bylo velmi důležité. Grafickou a jazykovou úpravu mi dělali starší spolužáci z katedry bohemistiky. Obálku u prvního i druhého vydání mi kreslila kamarádka z juda. Celá kniha byla dělaná tak trochu na koleni, ale nelituji toho. Na ty časy, kdy jsem několikrát týdně chodil na poštu a posílal výtisky osobně každému čtenáři, vzpomínám moc rád.

Knihu jsem propagoval, kde se dalo, mimo jiné i spolucestujícím ve vlaku. Samozřejmě hodně mi v tomto pomohl internet a sociální sítě. Nakonec se podařilo prodat celý náklad prvního vydání a s tím přišel podnět udělat vydání druhé, zrevidované.

Pochopil jsem to správně, že existují dvě verze knihy? (Mám výtisk s odlišnou obálkou, než jaká je zobrazena na Databázi knih, a také je tam uvedena povídka, kterou má verze neobsahuje) Proč tomu tak je, v jakém nákladu kniha vyšla a jak se prodává?

Kniha vyšla ve dvou vydáních a pro rozlišení má každé odlišnou obálku. Z textu druhého vydání jsem vyřadil jednu povídku, která žánrově poněkud vybočuje, jedná se o jakousi parodii na horor a celkově je její atmosféra odlišná od ostatních. Sám jsem ji nečetl tři roky a nevím, jestli k tomu ještě někdy najdu odvahu. Obě vydání vyšla v nákladu 250 kusů.

Z vaší předmluvy v knize a jednoho rozhovoru jsem nabyl dojmu, že nedostatkem sebevědomí určitě netrpíte. Myslíte, že se v tom odráží i kariéra vrcholového sportovce? Jak se vám daří skloubit profesionální sport a tvůrčí psaní? Lze v obojím nalézt styčné body, kupříkladu v rámci soustředění se či psychického rozpoložení, anebo to vnímáte jako zcela odlišné „disciplíny“?

Myslím, že u každého autora se střídají chvíle jistoty a nejistoty. Samozřejmě je to dané tím, jak subjektivní záležitost literatura je. Chvíle nejistoty jsou často nepříjemné a demotivující, ale pro autora mnohem přínosnější. Člověk se dívá na svět, a hlavně na své dílo mnohem realističtějšíma očima. Chvíle jistoty jsou důležité pro odhodlání se vůbec pustit do práce.

Sport člověku dodá sebevědomí, zároveň je ale objektivní. Vítěz a poražený je jasně daný. V mnoha sportech je výkon dokonce měřitelný. Literatura je oproti tomu hra, kde člověk nemůže vyhrát ani prohrát, pouze se bavit, experimentovat. Nevím, jestli mohu říct, že sebevědomí literatuře škodí, ale všichni autoři, které považuji za velké, vystupovali s obrovskou pokorou. Jeden příklad za všechny je Bohumil Hrabal, jenž o svém psaní pochyboval do poslední chvíle.

Připomněl jste mi předmluvu k druhému vydání Temného znamení, kterou jsem psal spontánně před dvěma a půl rokem a bez velkého rozmýšlení ji zařadil do textu. Od té doby jsem ji nečetl a teď si vážně pohrávám s myšlenkou, že ji z každého dalšího výtisku, co prodám, vytrhnu nebo začerním. Jenže to by nebylo správné, jednou to tam je a hotovo. Budiž tato předmluva dokladem, jak zrádná umí být chvíle jistoty.

Jak jste se vůbec dostal k hororovému žánru a čím vás zaujal? Určitě to ale není jediný žánr, který vás oslovil, že? Kdo jsou vaši oblíbení spisovatelé a sledujete dění hororové scéně?

Vzbuzovat strach pouhým slovem mě odjakživa přitahovalo. Bohužel v dnešní době se věnuju spíše detektivce a thrillerům, takže se mé čtení kromě klasických románů a současné české prózy ubírá spíše tímto směrem. Přesto se mi tento měsíc dostal do ruky vskutku mistrovský horor Klub vrahů od Pavla Renčína. Společně s Houbařkou Viktorie Hanišové jej považuji za nejlepší českou knihu roku 2018. Přestože se jedná o žánrovou literaturu, je v ní vidět hluboký přesah a mistrné ovládnutí řemesla.

Co se týče mých nejoblíbenějších hororových autorů, musím zmínit hlavně Stephena Kinga a Ladislava Fukse. Fuks sice není úplně typický představitel žánru, jeho styl psaní ovšem dává pojmu strach v literatuře úplně jiný význam. Je to mistr beznaděje. Jeho neúnavné opakování a variace motivů ohlodají čtenáře na dřeň daleko víc než typické šablonovité horory.

Na čem aktuálně pracujete a čeho se můžeme v nejbližší době dočkat?

Mám hotové dva romány. Jeden je u ledu, druhý v současné době rediguju a připravuji se na to zkusit s ním štěstí u nakladatele. Doufám, že jednou přijde jejich čas a seznámí se s nimi i čtenáři.

Nalezenci černého románu: 

Jan Pavlas ♦ Václav Votruba ♦ Honza Vojtíšek

Boček – Zubík ♦ Miroslav Pech

517 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.