Cestou pomsty do Města zázraků (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Úterý 6 listopadu 2018 14.40

Trilogie amerického autora Roberta Jacksona Bennetta o božských městech dospěla do finále, třetí část této v mnoha ohledech pozoruhodné série nám nedávno přineslo nakladatelství Host. Jejím charakteristickým rysem je rozmanitost, ani jeden ze tří svazků nemůže být označen za kopii toho předchozího. Město zázraků tak opět pracuje trochu s jinými nástroji a motivy než předchozí dva díly. Zatímco úvodní Město schodů se věnovalo především špionské zápletce, která následovala z popředí pozornosti postupně ustupující detektivní záhadu, pokračování Město mečů se zamýšlelo nad otázkami vojenského povolání a jeho etiky. Město zázraků, jež se odehrává třináct let po předchozím dílu, znovu mění úhel pohledu, což je spojeno především s postavou hlavního hrdiny…

Tím je tentokrát Sigrud Harkvaldsson, v předchozích knihách plnící ve vedlejší úloze především roli svalnaté mlátičky. Nyní tento severský barbar přejímá otěže příběhu, jejž mu Bennett přizpůsobuje podobně, jako tomu bylo v minulých dílech pro postavy v rolích vypravěčů. Dostane se nám spousty násilí a mnohdy až zběsilé akce, neboť přesně takové vyprávění odpovídá povaze mohutného Dreylana. Jednooký Sigrud řeší věci především pěstmi, v soubojích a rvačkách dává průchod své zahořklosti, vždyť přesvědčení o tom, že svět je zlý, krutý a nespravedlivý, ho životem provází už řadu desetiletí.

Úvod knihy a rozehrání událostí jej zastihne v jakémsi dobrovolném exilu, skrývá se mezi dřevorubci kdesi v dalekých lesích, aniž by kdokoliv něco tušil o jeho minulosti. Sigrud ale není osamělý, všechny předchozí údery přežil jediný vztah. Stále doufá, že se mu ozve Shara Komaydová, bývalá vyzvědačka a posléze ministerská předsedkyně, ústřední protagonistka Města schodů. Sigrud své bývalé zaměstnavatelce věnoval přátelství a nyní čeká, až jej Shara opět povolá, jen co vyžehlí škraloupy jeho minulosti, které by ho mohly dovést až do vězení nebo na popraviště. Místo toho jej však po dlouhých letech čekání zastihne zpráva o její smrti, Komaydová nepřežila atentát. Sigrud odhazuje sekeru i opatrnost a vydává se zpět zjistit, co se přesně stalo a kdo za její smrtí stojí.

Cestou nemilosrdné pomsty…

Ústředním motivem románu je tedy pomsta, což je situace, která k Sigrudovi sedí. Dreylan se neutápí v lítostivých vzpomínkách ani neželí promarněného času, stráveného v dřevorubecké anonymitě lesů. Místo toho vyráží na svou cestu odplaty, snaží se jít přímo a bez zbytečného kličkování. Mezi jednotlivými střety a ranami do zubů nepřátel postupně a skoro mimoděk zjišťuje, do jaké hry se to vlastně zapletl. Atentát na Komaydovou byl jen jedním tahem v dlouhé šachové partii, vedené daleko mocnějšími silami než těmi lidskými.

A není to žádné překvapení, vždyť alfou a omegou celé trilogie je konflikt mezi božstvy Kontinentu a průmyslovou revolucí Saypuru. Božstva v minulosti zajišťovala Kontinentálům nadřazené postavení, Saypuřané byli využívání jako otroci a považováni za podřadnou rasu. Po Kajově úderu a následném Mžiku, kdy božstva zmizela (popsáno v prvním díle), se role otočily – síla Kontinentu uvadla a Saypur se stal vládcem a okupantem. Právě v této chvíli začínala první část a s ní i celá trilogie, kterou otevíral příjezd vyšetřovatelky Shary Komaydové doprovázené sekretářem Sigrudem.

Konflikt mezi ustupujícími božstvy a jejich oponenty byl náplní předchozích knih, a tak není překvapením, že doutná i po dvaceti letech od bulikovských událostí popisovaných v prvním svazku. Samozřejmě, za dvě dekády se svět hodně posunul a Bennett je příliš dobrým spisovatelem na to, aby to ve svém díle pominul. Původní magický kontrast božských zázraků stojících proti výsledkům lidského důvtipu a píle je ten tam, Kontinent je ovládán průmyslovými výdobytky pracovitosti běžných lidí, zatímco božstva jsou už prakticky vyhynulá. Ne ovšem zcela, jak zjistí Sigrud a další hrdinové, kteří mu postupně v jeho úsilí začnou napomáhat.

V tomto ohledu je zajímavé, že jde prakticky výhradně o ženské postavy, ať už jde o Shařinu adoptivní dceru Táňu nebo bývalou sokyni téže dámy Ivanju, vždy Sigruda nenápadně usměrňují a snaží se jeho hrubou sílu využít ke svému prospěchu. Sigrud se tak postupně stává spíše nástrojem, což je ostatně jeho přirozená role, ve které se cítí nejlépe. Své činy podřizuje nejspíš jen dvěma maximám, vedle pomsty na původci Shařiny smrti je to ochranitelská role vůči mladé Táně. Zhruba patnáctiletá adoptivní dcera Komaydové nakonec nepřekvapivě hraje v celé zápletce důležitou úlohu, konečně i sám Sigrud se ukáže být víc než jen náhodným účastníkem. Jeho zarážející štěstí v bitvách všeho druhu spolu s nestárnoucí tváří má své vysvětlení, spadající do říše božských zázraků. Kolem nich se ostatně v této knize vše točí, jak už sám název napovídá.

Město zázraků se nese ve znamení akce

Milovníkům předchozích dílů bude možná chvilku trvat, než přivyknou přímočarému stylu Sigrudových eskapád. Ať už jde o příhodu ze skladiště, nebo o dobrodružství ve vzdušné tramvaji cestou do Bulikova, Sigrud vždy volí nejpřímější postup, ač to znamená pobít se s celou řadou nepřátel. Výsledkem jsou dlouhé akční scény, které mohou čtenáře snadno rozdělit na dva tábory. Příznivci podobné literatury budou nadšeni, ostatním může chybět trochu přemýšlení a dialogu místo neustálé akce. Ostatně to opět odpovídá Sigrudovu naturelu, ten toho opravdu moc nenamluví. Naštěstí Bennett dokáže tento rys románu zejména ve druhé části knihy vyvážit pomalejšími a hlavně zajímavějšími pasážemi, odhalujícími postupně tajemství skryté v pozadí klíčové zápletky. I tak ale zůstává v rámci celé trilogie Město zázraků nejakčnějším počinem.

Podobně jako v případě předchozího Města mečů, i Město zázraků lze číst samostatně, jeho sílu však plně doceníme až ve chvíli, kdy jej dostaneme do ruky ve správném pořadí, tedy na závěr celého příběhu. V takové chvíli vynikne mistrovství Bennettova záměru, autor skutečně píše ve stylu postavy, kterou si v daném díle zvolil jako hlavní figuru. Pokud tedy předkládaná kniha tvoří jakýsi akční kontrapunkt k přemýšlivějším předchůdcům, pak není vůbec na místě pochybovat, že jde o Bennettův úmysl. Vykreslil celý svět ještě komplexněji, doplnil chybějící odstíny, stejně jako několik střípků doposud v mozaice božského osudu chybějících. Důležitým rysem autorovy metody je také jistá nestrannost, opravdu to není souboj dobra proti zlu, což samozřejmě platí pro celou trilogii. V Bennettově světě držíme palce jednotlivcům, zapleteným do událostí, které je bezpečně přesahují. Konečně jak by tomu mohlo být jinak, když za vším nakonec opět stojí božstva.

Doporučit Město zázraků pozornosti čtenáře není vůbec těžký úkol, konečně nejspíš každý, kdo už Bennettův svět dvakrát navštívil, nebude rozmýšlet ani nad třetí návštěvou. Případní váhavci si musí uvědomit, že až s touto knihou je trilogie božských měst kompletní, v žádném případě nejde o méněcenný přívažek. Právě naopak, Bennettovo vyprávění tvoří pestrou paletu a Město zázraků je zde odstínem neméně důležitým než jeho předchůdci.