Ocenění

Nalezenci černého románu: Martin Štefko

Autor | Aktuality | Pondělí 4 Březen 2019 22.00

Vítejte u sedmého dílu seriálu, který přináší zprávy z oblasti domácího literárního hororu. Mnozí tvrdí, že žánr hrůzy je v rámci fantastiky jakýmsi opomíjeným bratříčkem, další k tomu ještě přidávají, že u nás moc nevychází, když už, tak jen ten překladový. Osobně si nemyslím, že by situace byla až tak strašidelná, jak se mnohým zdá, nicméně je jasné, že k ideálnímu stavu má také daleko. Jednodušší je samozřejmě nad stavem věcí lkát, ale přijde mi, že bude lepší s tím něco udělat. Tak se zrodila idea Nalezenců černého románu, série článků, v nichž bude nejprve formou krátké recenze představeno dílo, které v poslední době vzešlo z temné líhně, přiložen medailonek autora a závěrem bude položeno i několik otázek. Dámy a pánové, fanoušci literárního hororu, jako sedmý bude z komnaty strachu a hrůzy na denní světlo, které nemusí každému dělat dobře, vynesen spisovatel a nakladatel Martin Štefko a jeho postapokalyptický zombie western Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji (2017).

Zivot-v-raji

Kovboj, zombíci a bakchanálie edenu

V roce 2014 vydal Martin Štefko svůj debutový román Mrtví kráčí po zemi, jenž se odehrává v postapokalyptickém světě, kde nemrtvých neubývá a živých je čím dál míň. Hlavní postavou je chlápek, který se v téhle nelehké situaci stylizoval do hrdiny z Divokého západu a podle toho se i pojmenoval – Kovboj. Autor tím odstartoval nejen svou románovou tvorbu, ale navíc položil prazáklad vlastnímu nakladatelství Golden Dog. Kojoti mnohokrát zavyli a hromada nábojů se vystřílela, než světlo umírajícího světa spatřilo pokračovaní Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji. I když se vlastně jedná o prequel, tedy příběh, jenž se chronologicky odehrává před tím, co už bylo vyřčeno…

Problémem podobně pojatých pokračovaní, zvláště u autorů, kteří jsou teprve v první etapě své spisovatelské dráhy, může být, že „dvojka“ je jednoduše lepší a vypsanější než jednička. A to se stalo i u Martina Štefka. Dostává se nám příběhu z předchozí části Kovbojova života, která je oproti té pozdější mnohem pestřejší, propracovanější a zajímavější. Přitom se už odehrává ve světě „poté“. Kovboj dorazí do osady, která se absolutně vymyká tomu, co se děje za jejími branami. Zdejší komunita žije v klidu a míru, s dostatkem zásob i vzájemného porozumění. Ráj na zemi, chtělo by se říct. Jenže hlavní postava je přesvědčená, že když je něco na povrchu přímo ideální, musí uvnitř rejdit červi a pod slupkou to zahnívat. I proto se zde rozhodne nějakou chvíli zůstat a je rozhodnut záhadu odhalit. Navíc mu to ve výsledku skýtá dost výhod i povyražení, zatímco „tam venku“ to zas taková zábava není.

Pokud budeme k tomuto příběhu hledat paralely v současné popkultuře, můžeme poukázat směrem ke komiksovým The Walking Dead. Jednotlivé postavy více než dvacetičlenné komunity jsou totiž propracovány a mají svou psychologii – důvod žít, důvod proč jednají, jak jednají. Nejsou to jen „mydliči“ prosekávající se příběhem jako princ trním růží. Navíc to ani není elitní vyhlazovací komando, ale především nečernobílí lidé s dobrými i špatnými vlastnostmi. Samozřejmě k akčnímu boji s nemrtvými dojde, ale není to zrovna základ, na nemž by byl děj postaven. Přitom se všichni řídí pravidly, aby jejich společenství mohlo fungovat a přežít. Na druhou stranu se díky cynické samorostlé hláškující postavě Kovboje nevyhneme ani přirovnání ke škatulce, které se říká Česká akční fantastika. Štefkův hrdina je prostě přes všechno špatné a prohnilé, co v sobě má, pořád sympaťák, se kterým můžete procházet příběhem a nemáte z něj osypky. Tahle variace na zombie apokalypsu má rozhodně spád a vůbec není hloupá, sice nedostaneme nic, co by bylo třeskutě originální a mělo přesahy kdovíkam, ale on kolikrát dobře napsaný čtivý román se zápletkou a tahem na branku bohatě stačí.

Martin Štefko

Martin Štefko (*1986)

na základní škole psaní neměl rád, ale jakmile se seznámil s pány Herbertem, Kingem, Dickem a dalšími, uvědomil si, že má v hlavě světy, které chce objevovat. A tak nakonec psát začal. Nejprve do šuplíku, později se snažil publikovat, hlavně povídky. Kniha Mrtví kráčí po zemi (2014) se stala jeho prvním vydaným románem, vzápětí byla následována knihami Nikdy se nepřestala usmívat (2015), Agentura 1: První tým (2016), Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji (2017) a Zatracenci (2018), jež vyšly v jeho vlastním nakladatelství Golden Dog. Své povídky publikoval ve sbírkách Sto hororů ve sto slovech, Za tebou a Poslední polibek. Starší povídky pak ve sbírkách Pěna dějin, Technokouzla anebo ve sborníku 66+6 hororů ve sto slovech. Věnuje se i psaní článků, především pak recenzím zaměřeným na komiksovou a filmovou tvorbu.

Jak jsi dospěl k tomu, že ses rozhodl napsat pokračování Mrtví kráčí po zemi? Byla postava Kovboje tak silná, že ses jí nemohl v mysli zbavit? Kde se vůbec vzala ta potřeba smísit postapokalyptický zombie svět s westernovým hrdinou? Máš v oblibě podobné žánrové „průniky“?

Kniha Mrtví kráčí po zemi měla být jedinou, neměla mít pokračování, ani nic jiného. Kovboje jsem opustil a měl jsem za to, že už se s ním nesetkám, i když jsem to nutně nevylučoval. První kniha končí, jak končí, a já jsem věděl, že nechci pokračovat. Jenže pak jsem měl zase chuť napsat něco se zombie. Nechtěl jsem psát o Kovbojovi, měl jsem představu jakéhosi ostrova v sopce, jednoduše místo, které je v knize Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji popsáno, kde se odehrává většina děje. Říkal jsem si, že by bylo skvělé na tohle místo zasadit rádoby utopistickou společnost ve světě nemrtvých. Ta myšlenka se mi chvíli válela v hlavě, ale nedal jsem ji na papír.

Až mě pak jednou napadlo, že tohle by vlastně mohlo být místo, kam se Kovboj na své cestě podíval. A v tu chvíli mi to dalo smysl a ten příběh se začal psát sám. Navíc si myslím, že Kovbojův styl – z hlediska formy knihy – je dostatečně zajímavý na to, aby utáhl minimálně dvě knihy. Třetí raději nevylučuji, ale aktuálně v hlavě žádný námět nemám, se zombie už jsem napsal něco jiného, co jsem situoval do českého prostředí, ale to zatím leží v šuplíku. Ta potřeba ani nebyla tak potřebou, jako spíše jedním takovým nápadem. Prostě jsem seděl a chtěl jsem napsat zombie příběh. Trochu jinak. A napadlo mě, že by bylo super napsat zombie western. Vylezlo z toho něco jiného, ale ten zombie western jsem pak vážně napsal. Taky leží v šuplíku a práší se na něj. Třeba ho někdy ještě vytáhnu.

Co se žánrových průniků týká, mám je rád. Ne že bych je nutně vyhledával, ale líbí se mi, že se nemusím nechat svazovat. Mojí žánrově nejčistší knihou je western Zatracenci. Nejvíce je to, jak se nechci nechat svazovat, patrné na Agentuře. To je série, kde chci mít prostě všechny možné žánry, všechno, co mě baví. Takže je tam něco ze superhrdinských komiksů, ze sci-fi, z akčních filmů, samurajských filmů, ale přijde i něco z kaiju… V tomhle vidím určitou krásu tvorby. Nenechat se omezovat, pokud tím člověk neničí příběh. A to doufám nedělám.

V předchozí (z hlediska roku vydání) knize hledal Kovboj Stephena Kinga, takže mě zajímá, co hledá nyní? A trochu se vrátím – proč vlastně vznikl ten nápad hledat slavného spisovatele v hororovém románu? Když si to přečtu v anotaci knihy, nevím, jestli to náhodou není „jen“ nějaký reklamní tah, jak to vnímáš ty a jaký byl původní záměr?

Tohle je docela dobrá otázka – a tady se ukáže moje naivita. Dát tam Stephena Kinga byl prostě chvilkový nápad. Znělo mi to krásně ujetě – hlavní motivace člověka, proč jít dál, proč pokračovat, je hledání Stephena Kinga. Mám rád béčkové náměty. Prostě bláznivý nápad, který jsem chtěl použít. Je to také můj hold Kingovi, kterého jsem četl, vyrůstal na něm a nechal se jím ovlivnit. Popravdě jsem v tom nikdy reklamní tah neviděl. Vlastně mě to ani nenapadlo, kdyby ses na to nezeptal… V tom bych viděl tu svou naivitu.

Co se týká nové knihy, která dějově předchází, tam Kovboj Kinga ještě stále nenašel, takže za ním směřuje, chce mít deset tisíc zabitých nemrtvých, ale mimo to přemýšlí, že by se usadil. Osada, na kterou náhodou narazí, k tomu doslova vybízí. Jenže to by nesměl být on, cynik, aby neviděl něco prohnilého ve státě dánském.

Svět zombies je kapitola sama pro sebe, jak ho vnímáš? Máš v něm oblíbená díla? Myslíš, že dnes ho jde ještě pojmout nějak originálně, dát mu nový rozměr? Po upírech se na výsluní zájmu vrátili právě zombíci, tipneš si, co bude následovat – vlkodlaci, monstra, mumie…?

Mám svoje oblíbená díla. První Romerovu zombie trilogii, i když nejvíce mě dostala Noc oživlých mrtvol, a pak komiksová série Živí mrtví (The Walking Dead) – opravdu komiks, seriál ne. Tohle jsou esence moderních zombie a myslím si, že už nic komplexnějšího přijít nemůže. Nějaké originální prvky nebo originální pojetí určitě vzniknout může, i zombie westernem jsem se o to snažil, ale nový rozměr už asi ne. Rád se ale nechám překvapit.

Ve vlkodlacích nebo mumiích bych moc velký potenciál neviděl, ty vnímám jako spíše okrajové postavy. To monstrum, pokud budeme obecní, tam je přece jen ten potenciál větší, protože monstrem může být cokoli. Sám mám monstra rád, především pak ta japonská, jako jsou Gojira nebo Mosura. Hodně letí duchařský horor, protože se chytlo pár dobrých filmů, ale pokud se týká literatury, osobně bych ocenil horor, kde bude ubývat fantastických prvků, horor, který bude realistický, temný, psychologický. Míra Pech naznačil, že to jde, doufám, že bude víc takových autorů, kteří to dovedou.

Martin Štefko_2

První knihu o Kovbojovi jsi zkoušel nejprve vydat přes crowdfunding, nakonec jsi ji vydal na vlastní náklady u nakladatelství, které vyrábí „knihy na klíč“. Hned poté si založil vlastní značku Golden Dog. Můžeš přiblížit, jak jsi do tohoto cíle dospěl a jakou máš zkušenost s jednotlivými formami vydávání?

Crowdfunding je pro lidi, co už mají jméno, anebo mají hodně známých, anebo se umí na internetu propagovat. Já tohle neuměl – s tou propagací pořád tápu –, a tak mi crowdfunding nevyšel. Ale rozhodně bych nad ním nelámal hůl. Sám bych ho ještě někdy zkusil, možná jen proto, abych se přesvědčil, že to funguje. Anebo zase narazil.

I když mi nevyšel crowdfunding, stále jsem chtěl knihu vydat. A tam mě inspiroval Honza Vojtíšek, který si vydal knihu u nakladatelství Nová forma. Řekl jsem si, proč to taky nezkusit. Já jsem nejprve s Mrtvými obesílal nakladatele, ale když už měli zájem, tak jedině ve chvíli, kdy bych se na vydání finančně spolupodílel. To už jsem si řekl, že bude jednodušší si knihu zaplatit celou sám a udělat si ji tak, abych s ní byl spokojený. A to se mi povedlo. A myslím, že je to celkem povedená kniha, i když by přece jen ještě vyžadovala korekturu. Ale třeba s obálkou jsem nesmírně spokojený. Také proto, že obálky si nikdy nedělám sám, ale chci dát prostor nadaným lidem.

A tohle mě tak trochu vedlo k tomu, abych si udělal nakladatelství. Stejně už jsem měl nad vším kontrolu, tak proč to nepojmout trochu profesionálněji. Jasně, lidi na mě budou koukat jako na někoho, kdo prostě neměl na to, aby ho někdo vydal, a tak si to vydává sám. Snažím se to ale dělat co nejlépe a s každou další knihou se chci zlepšovat. A nakladatelství jsem zakládal i proto, abych mohl vydávat i jiné autory. Zatím je to jen Honza Vojtíšek, ale letos by se řady mohly rozrůst. Na to se docela těším, i když je to boj. Vlastní nakladatelství je rozhodně nejnáročnější způsob vydávání. Asi jdu rád proti zdi.

Co má Golden Dog už za sebou a jak vidíš a plánuješ jeho budoucnost? Na co se mohou čtenáři letos těšit?

Zatím má za sebou především moje knihy, kterých už je pět – počítám i první Mrtvé, protože jsem je u sebe vydal elektronicky. Nebudu tvrdit, že prodeje jsou nějaká sláva, jdu si holt svou cestou, která není dostatečně agresivní, nepropaguji se tak dobře, jak bych měl, ale snažím se na tom pracovat. Kromě mých knih už jsem ale vydal sbírku Honzy Vojtíška – Sešívance – a také sbírku Za tebou, kterou Honza dával dohromady. Není toho málo, ale zatím to nebylo dělané tak, abychom se dostali víc do povědomí. To bych chtěl změnit.

Rok 2019 je pro mě trochu přelomový v tom, že chci začít vydávat i další autory. Snažím se hledat nové tiskárny a našel jsem jednu skvělou, která mi vytiskla western Zatracenci v lepší podobě, než jsem očekával. Mám korektora, mám výborného grafika, který z dobré obálky udělá skvělou. Teď jsme změnili logo, představili nový web. Chci prostě, aby to fungovalo lépe, profesionálněji, dát tomu šanci a dát šanci autorům, o nichž si myslím, že jsou dobří.

Žánrově se bude Golden Dog primárně soustředit na horor a pak na moje knihy, které jsou prostě kategorie sama o sobě. Myslím si, že tu máme v hororovém žánru spoustu dobrých autorů, kteří si zaslouží, aby byli v knihkupectvích. V jednání mám aktuálně tři – Honzu Vojtíška a jeho první román, Petra Bočka a jeho román – vlastně také první, protože Hrobořadí můžeme považovat za novelu – a Annu Šochovou se sbírkou povídek. Snad jsem to teď nezakřiknul, ale tohle jsou lidé, kteří mě baví a s nimiž jednám. Ti by mohli letos vyjít.

A co máš v plánu ty osobně coby autor? Mám pocit, že od doby, co vyšli Mrtví kráčí po zemi, si držíš průměr román na rok, když se na to podíváš z hlediska nakladatele, není to na jednoho autora až moc kontraproduktivní tempo? Navíc v tvém případě se dá hovořit i o tom, že nejsi řekněme žánrově vyhraněný autor, nemůže ti to teoreticky ve výsledku přinést víc škody než užitku?

Já sám se na horor nesoustředím, jak jsi sám poznamenal, mám rád ty přechody přes žánrové hranice. A tak mojí první knihou letos bude druhý díl Agentury. Ta už je aktuálně hotová, chybí vlastně jen dokončit sazbu a poslat do tiskárny. Ve druhé polovině roku bych pak rád vydal knihu Mrtvé ženy, což je detektivní thriller, kde se hororu blížím hlavně tím, jak je to drsné. A myslím, že to bude opravdu drsné a dostojím své pověsti po Mrtvých, kdy mě někteří recenzenti označili za úchyla. Ale prý v dobrém…

To tempo letos asi zrychlím. Já těch románů, co by se daly vydat, mám v šuplíku moc… A myslím si, že některé jsou dost dobré na to, aby se skutečně zveřejnily. Já jsem schopný napsat za rok dva románové koncepty. Z hlediska sebe jako nakladatele jsem to bral tak, že bylo alespoň co vydávat. A bude pořád. Ale máš pravdu, do jisté míry to může být kontraproduktivní v tom smyslu, že nemám vyhraněný směr. Ale já prostě píšu, co mě baví. Nemůžu si pomoct. Nechci a nebudu se podbízet, chci psát příběhy, o který si myslím, že jsou dobré. Ta cesta ke čtenáři bude o to trnitější, bude náročnější se propagovat, ale dokud mi nadšení vydrží, budu to zkoušet. Bohužel mám takovou vlastnost, že se nechci přizpůsobovat trendům a tomu, co letí. Chci lidem dávat to, o čem si myslím, že je dobré.

Nalezenci černého románu: 

Jan Pavlas ♦ Václav Votruba ♦ Honza Vojtíšek

Boček – Zubík ♦ Miroslav Pech ♦ František Šmehlík

503 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.