Ocenění

Osobnosti žánru doporučují (Veselá, Hokr, Kyša)

Autor redakce | Aktuality | Sobota 23 Listopad 2013 8.00

Máme je rádi a vážíme si jich. Jsou to osobnosti domácí žánrové scény a jejich práce nám přináší jen a jen radost. Jenže co oni sami považují v žánru za to nejpozoruhodnější? Co by nám chtěli doporučit? Půjde o knihy, které bychom od nich nečekali? Půjde o knihy, které jsme snad sami dosud přehlíželi, a přitom bychom moc rádi věděli, co na nich věhlasné osobnosti zaujalo? V dalším článku naší nové série jsme požádali Haninu Veselou, Borise Hokra a Leoše Kyšu o to, aby čtenářům doporučili trojici knih fantastického žánru. Nemuselo jít o tituly, které snad pokládají za nejlepší, každopádně jde ale o knihy, které mají rádi a neváhají se o to s námi podělit…

HANINA VESELÁ DOPORUČUJE

Tři nejlepší knihy, tři nejzajímavější nebo co se mi zapsalo v poslední době do paměti? Rozhoduji se pro třetí variantu, nechávám klasiky žánru spát a lovím v rozmanitých vodách současné SF/F scény.

BRENT WEEKS: ČERNÝ ARCIMÁG

Absolutní novinka a opravdu luxusní lahůdka. Ještě teď cítím tu euforii, už dlouho mě nic tak neoslovilo, naposled snad trilogie Achája od Andrzeje Ziemianského. A to bych po Arcimágovi nesáhla, kdyby mě neupoutal ruďas na obálce a mnohoslibná anotace. (Achája měla na titulce pro změnu zrzku, no nic…). Gavin Guile, hlavní hrdina, má před sebou pět let života, během nichž musí dosáhnout pěti nemožných cílů. Je to zachránce světa, génius a bohem vyvolený, nebo bezskrupulózní lhář? Vládne pěti základním barvám spektra a dokáže z nich vytvořit téměř cokoliv. Střelám odolný pancíř, bochníček chleba, zeď, jakou nemají ani Číňané. Umí se dokonce vznést, jen jedna jediná věc je mu odepřena: osobní štěstí. Stojí na pyramidě moci úplně sám a ze svých nedozírných výšin vyrovnává hladinu magie v okolním světě. To vše, aniž by tušil, že kdesi v zapadlé vísce vyrůstá jeho bastard. Chlapec jménem Kip svého velkého otce předčí hned v několika ohledech. Postavou připomíná Sama Křepelku z filmového Pána prstenů. Je mistrem ve fňukání, prakticky celý život byl nula. To mu ale nebrání bavit čtenáře jednou ironickou poznámkou za druhou. Když už má být zbabělcem, tak se ctí. Svět Černého arcimága je světem magie, ale také světem střelných zbraní (vojáci používají muškety) a světem lidských tragédií. Válka arcimágů připomíná legendární trojskou válku, i tehdy šlo prý o ženu. Některé pasáže jako by vystřihl z knižní řady New Weird, v jiných promlouvá klasická epická fantasy a poslední čtvrtina je jeden velký akční nářez. Anglicky už vyšel další díl (autor plánuje celkem čtyři), takže zvažuji oprášit jazykové znalosti.

ZBYNĚK HOLUB: KRUMPÁČ A MOTYKY

Mám ráda humornou fantasy a nemám ráda Terryho Pratchetta. Napsal toho příliš mnoho a kdykoliv namátkou sáhnu po nějaké jeho knize, nemám šťastnou ruku. Baví mě ale humor našich autorů, hodně se mi líbil třeba Mořičvíl od Dennyho Newmana. Z toho důvodu jsem skočila po knize Zbyňka Holuba Krumpáč a motykySmrťáček aneb cesta za smrtí a zase zpátky, která vyšla před pěti lety. Jméno autora mi moc neříkalo, zaujalo mě však téma hřbitova a jeho čtyř svérázných obyvatel – upírů. Nééé, pardon, dost bylo upírštiny, hrobníky mám na mysli. Tichý Oheň, Uřvanej Chlíst, Ragli a Jednooký Rum mají na starosti místní hřbitov, chodí do hospody U Tří skřetů a svými krumpáči pacifikují zlobivé nekrouše. Občas jim i pomáhají… Celé se to odehrává ve světě Asterionu. Tehdy jsem ještě o tomhle ryze českém herním světě neměla moc šajn, ale nedělalo to problém. Je to v podstatě dračák, vymazlený a okořeněný o určitá specifika… Krumpáč a motykyHrobnické historky na Smrťáčka volně navazují a přelouskala jsem je asi za dva večery. Není to čtení, které by ve mně vzbuzovalo hlubokomyslné úvahy, ale člověk si občas musí od toho Dostojevského a Kafky odpočinout.

PETRA NEOMILLNEROVÁ: DÍTĚ SKÁLY

Jsou knihy, které byly napsány, aby bavily lidi. A knihy, jejichž jediným účelem je lidi mučit. Dítě skály patří té do druhé kategorie. Já, autorka, jsem tu knihu napsala tobě za trest, věrný čtenáři! Sám nakladatel mi naznačil, poté, co jsem přiznala, že se mi Dítě skály líbilo, že bych se měla nad sebou zamyslet. Ta kniha není hezká, někteří konzumenti krmné fantasy ji mohou prohlásit za nudnou. Ale zasáhne, svou syrovostí a nemilosrdným odkrytím lidských slabostí a nejtemnějších sklonů. Je to jako něco, co žije pod kůrou stromu. Tušíte, že na to nebude hezký pohled, vlastně to ani vidět nechcete, ale stejně to uděláte. Nadzdvihnete kůru a podíváte se pod ní. V našem případě uvidíte nekromantku. Jmenuje se Alke a právě klečí na popravišti. Má být usmrcena za zločiny, kterých se dopustila během války. Nic nepopírá, všechny ty věci skutečně udělala. Beze vší pochybnosti si zaslouží zemřít, ale snad ani nelidská bestie jako Alke si nezaslouží osud, který jí určila Skála. Přivést na svět stvůru nedozírných schopností, dítě Černé luny. Ale Petra Neomillnerová v mučení čtenářů pokročila tak daleko, že tuto knihu nedávno vydala znovu i jako e-book – a prý s jiným koncem. Docela by mě zajímal, ale… Zvládnu ten maraton nočních můr podruhé? A opravdu to chci?

BORIS HOKR DOPORUČUJE

VIKTOR DYK: KRYSAŘ

Původně jsem chtěl doporučit jinou knihu, ale fantastické motivy by v ní byly lámány před druhé koleno z babiččiny strany – Kámen a bolest od Karla Schulze. Pokud chcete vědět, co je vrchol české literatury a historické prózy, podívejte se na to. Pro ostatní jsem vybral Viktora Dyka a jeho Krysaře. Na střední a vlastně jakékoliv jiné škole vám budou tvrdit něco o neoklasicismu a bla bla bla. A já také nebudu tvrdit, že to je nějaká fantasy nebo alespoň fantastika. Já budu jen tvrdit, že Neil Gaiman, Mervyn Peake nebo u nás Pavel Renčín by mohli salutovat (a psát si poznámky). Kratičká knížečka, kde každé slovo ukazuje, že Dyk byl Pan básník. A samozřejmě fascinující příběh, temná postava Krysaře, souboj o duši, traktát o lásce a nešťastník, který vše chápe až druhý den… Tohle je jeden z vrcholů české literatury. A je úžasné, jak ten příběh dokáže rezonovat i po letech a napříč médii – vemte si Bártova Krysaře, Landova Krysaře, XIII. Století… a nakonec i toho Brabce…

STEPHEN KING: ČARODĚJ A SKLO

Kinga jsem začal číst v devíti letech. Takže ještě na prvním stupni základky. A četl jsem ho i na druhém, na gymplu, na vejšce a dokonce i teď, kdy jsem otrokem kapitálu. Zatímco jiní dětští vládci mé knihovničky (namátkou Karel May nebo R. E. Feist) jsou dávno zapomenuti, King je pořád král. A přestože třeba To si poctivě čtu každý rok znovu a znovu, jmenuji čtvrtý díl Temné věže. A víte proč? Protože jsem romantik a tohle je jeden z nejlepších milostných příběhů, na jaké ve fantastice narazíte. Všechny ty hororové motivy, geniální parafráze Tolkienových Hádanek ve tmě (pistolníci vs. inteligentní vlak) a westernová atmosféra jen podtrhávají, že láska je jako vítr – přijde a vezme všechno. A tak vzdejte hold mladému Rolandovi a jeho Dívce v okně… než zaplane hranice a stromu hrom…

STEVEN ERIKSON: DŮM MRTVÝCH

Aby bylo jasno, Pán prstenů je Bible. Je to Zákon. A o tom se nediskutuje. A tak raději Malazská kniha padlých, což je nejlepší fantasy sága, vedle které je třeba Martin zápisem dračáku z pískoviště. A z téhle úžasné ságy vybírám druhý díl. Protože jednička je jen zajímavý nadprůměrný román. Dvojka je ale čiré zlo. Geniální úvodní scéna s mladou Felisín v řetězech a pak zdrcující popis Psího řetězu – nejspektakulárnějšího a nejtragičtějšího vojenského tažení, jakého jsem měl tu pochybnou čest být v literatuře svědkem. A s blížícím se koncem roste krom nadšení a obdivu především hrůza: Tohle přece Erikson neudělá! Tohle nemůže! To by bylo… Ne, prostě ne. Ale ano, Erikson to udělá. A ještě mnohem brutálněji, než byste čekali. Ten Kanaďan vám může vytřít zrak tisícem způsobů – třeba tím, jak si hraje s antropologií a jak dělá z metafor cynické reálné zápletky, ale nakonec by si každý měl všímat toho, jak má zvládnuté lámání čtenářova srdce a ždímání emocí. I o mnoho knih později stačí jen nepatrná, na půl slova utroušená poznámka o Coltainovi a mám v očích slzy. A jestli tohle není smyslem vyprávění příběhů, tak pak už nic.

LEOŠ KYŠA DOPORUČUJE

Jako fanouška české fantastiky mě na první signální napadají knihy jako Vládci strachu, Cesta krve, Pištec na bráně k západu, Asfalt, Ramax, Dlouhý den Valhaly atd., ale jde o knihy jak skvělé, tak úspěšné a známé. Rozhodl jsem se proto vybrat české knihy, které z různých důvodů trochu zapadly, ale mě osobně hodně baví a rád bych, aby se na ně nezapomnělo.

JIŘÍ BÍLEK: DRALP

Sci-fi detektivka z roku 2003 bezesporu inspirovaná trilogií George Aleca Effingera Když přitažlivost selže, Oheň ve slunci a Polibek vyhnanství. Přesto jde o v mnoha ohledech o originální záležitost plnou českého humoru, napínavých situací a skvělých charakterů postav. Ve světě DRALPu žijí vedle sebe obyčejní lidé a ti, kteří se narodili s vylepšeným genovým fondem, nebo-li bétévéčka. Dvojice detektivů vyšetřující zamotaný případ je složena právě z obyčejného a vylepšeného detektiva, což přináší slušné tření a dost humorných situací. Bohužel, autor vydal ještě román Komplex, pak už ale v psaní nepokračoval a už dobrých deset let se odmlčel, což je pro českou sci-fi, dle mého názoru, zatraceně škoda.

BORIS POLLACK: BUDU TANČIT NA VAŠICH HROBECH

Boris Pollack je podle všeho takový dědeček Františka Kotlety. Kniha se tváří jako překladová a dokonce uvádí i původní název, ale když trošku zapátráte na Googlu, zjistíte, že o původním vydání v angličtině nikdo nic neví. Na 99 procent jde tak o knihu českého autora skrývajícího se pod pseudonymem (kdyby někdo věděl víc, třeba, že žiju v omylu, tak šup s tím dolů do komentářů). Budu tančit na vašich hrobech je příběh speciální jednotky bojující proti útočníkům z vesmíru. Hlavním hrdinou je bývalý narkoman propuštěný z armády, který se tak trochu proti své vůli stane členem elitního komanda s úkolem eliminovat šmejdy z vesmíru. Kyberpunkový nářez sice nedosahoval kvalit Kulhánka, Kopřivy či Kotlety, ale byla to nadějná a slibná prvotina. Bohužel, zůstalo jen u ní. Kniha vyšla v roce 2000 a od té doby není po Borisovi Pollackovi ani vidu, ani slechu. A je to zatracená škoda.

PAVEL GOTTHARD: LÉKY SMUTNÝCH

Léky smutných nejsou na rozdíl od předchozích knih žádná vykopávka, ale letošní horké zboží. Bohužel jde o knihu tak specifickou, až mám pocit, že mezi žánrovými čtenáři (nepočítám-li hráče larpových her) trochu zapadla. Byla by to ale zatracená škoda (což je moje aktuálně nejpoužívanější slovní spojení), protože jde o nadmíru zajímavou prvotinu, o které se nestydím říct, že kdyby byla o sto stran delší, byl by to generační román dnešních dvacetiletých fanoušků fantastiky a hráčů larpových her. Kniha má fantastický přesah, skvělou atmosféru a příběh, který nadchne každého larpera i fanouška. Jen teď doufám, že jsem zařazením do tohoto výběru nezpůsobil, že i Pavel Gotthard přestane psát. Budu mu muset napsat nějaký výhružný email, aby na to ani v nejmenším nepomyslel.

Související články:

Osobnosti žánru doporučují (Kadlečková, Němec, Procházka)

Osobnosti žánru doporučují (Nováková, Podaný, Kopřiva)

Osobnosti žánru doporučují (Herec, Vrbenská, Šlechta)

Osobnosti žánru doporučují (Rečková, Králik, Renčín)

827 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 1 »

  1. Comment by Kim — 25.11.2013 @ 8.31

    Leoši a kdy uvidíme něco nového od tebe?

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.