Vítejte u osmého pokračování seriálu, který přináší informace z oblasti domácího literárního hororu. Mnozí tvrdí, že žánr hrůzy je v rámci fantastiky jakýmsi opomíjeným bratříčkem, další k tomu ještě přidávají, že u nás moc nevychází, a když už, tak jen ten překladový. Osobně si nemyslím, že situace je až tak závažná, jak se mnohým zdá, nicméně je jasné, že k ideálnímu stavu má také daleko. Jednodušší je samozřejmě nad stavem věcí lkát, ale přijde mi, že bude lepší s tím něco udělat. Tak se zrodila idea Nalezenců černého románu, série článků, v nichž bude nejprve formou krátké recenze představeno dílo, které v poslední době vzešlo z temné líhně, přiložen medailonek autora a závěrem bude položeno i několik otázek. Dámy a pánové, fanoušci literárního hororu, jako osmá bude z komnaty strachu a hrůzy na denní světlo, které nemusí každému dělat dobře, vynesena spisovatelka Anna Šochová se svou sbírkou povídek Země ztracenců a prokletých (2018).

V kraji, kde nejděsivější je lid

Povídková kniha Země ztracenců a prokletých Anny Šochové se pyšní originálním pojetím, podmanivou atmosférou a příběhy, v nichž zlo prosakuje na povrch nenápadně, ale o to děsivěji. Pocházejí totiž z krajiny všedního dne a jejich strůjcem nejsou síly pekelné, ale obyčejní lidé. V určitém směru by se autorka dala přirovnat kupříkladu k Lairdu Barronovi. Autorka vytváří osobitou strukturu a pojetí příběhu, jenže tam, kde nás Barron zaplétá do lovecraftovské atmosféry, Šochová vytahuje trumfy v podobě českého pohraničí a osudů obyčejných lidí, kteří se jakoby mimoděk setkali s něčím nevysvětlitelně hrůzným, leckdy mystickým, jindy zase patřičně brutálním, co změnilo jejich životy k nepoznání. Rovněž autorčin rukopis je značně svébytný, zvláštní, poutavý a chvíli potrvá, než si na něj zvyknete. Ovšem ve chvíli, kdy se tak stane, zůstanete v krajině ztracených a prokletých uvězněni.

Anna Šochová se povídkám z Ašského pohraničí systematicky věnuje po mnoho let a některé z nich jste mohli zaregistrovat v nejrůznějších sbornících a antologiích. Avšak díky soubornému vydání dostávají nový rozměr, neboť sbírka celkově působí celistvě, a to i přesto, že hororový žánr není tím jediným, jenž se zde objevuje. Každý příběh má svůj jedinečný nádech, tematické zaměření i strukturu, jež se obměňuje dle zvolené formy. Někdy se na povrch dere krví vonící horor, duchařská historka, mutující monstra, jindy narazíme na záblesky sci-fi a dočkáme se i něčeho, co lze označit za mysteriózní pohádky. Každý příběh je jiný, přesto mají mnoho společného. Pojítkem jsou pohnuté osudy jednotlivých postav a v neposlední řadě region, kde jdete s prokletím spát a v zatracení vstáváte. Největší hrůzu nevyvolávají jednotlivé situace, ale celková mrazivá atmosféra bez naděje, bez možnosti obratu k lepšímu, bez budoucnosti.

Šestnáct povídek Anny Šochové je zhoubným nádorem, který se vám v mysli s každou další stránkou rozrůstá a bují. V tomto ohledu, zvláště pokud se s autorčinou tvorbou setkáváte poprvé, nebo jste jí dosud nevěnovali dostatek pozornosti, to „odnášejí“ úvodní povídky, protože v nich se do vás morda bezbřehé nicoty a všudypřítomného děsu teprve zahryzává. Nemá cenu rozebírat jednotlivé příběhy, protože jednak fungují především jako celek, ale také proto, že každý si v knize tradičně najde to své, s ohledem na preferovaný žánr a vypravěčský styl. A to je také další pozitivum sbírky – i když vše nejlépe vzájemně ladí, nebudete mít pocit opakování se či jednolitosti. Osobně oceňuji, že se příběhy odehrávají na našem území, a zdá se, že příhraničí k temnému žánru nebývale pasuje. Jedinou otázkou tak zůstává, zda to skutečně dokážeme po zásluze ocenit?

Anna Šochová (*1959)

Několikrát zvítězila v Ceně Karla Čapka, vedle Mloků a Kočasů ráda přispívá i do dalších antologií, nejnověji se její povídky objevily ve sbornících Žena s drakem, Space opera a Může se to stát i vám. V edici Pevnost nakladatelství Epocha publikovala knižní tituly Ochránce rodu (2008) a Vládci močálu (2010). U nakladatelství Ikar vydala román Rozpusť vlasy, otevři bránu (2011) a v Knižním klubu historický román Karmínový kámen (2015) z konce sedmnáctého století, kdy se Ašsko vzpamatovávalo z následků třicetileté války. Nejnověji vydala ve spolupráci s nakladatelstvím Nová forma sbírku hororových povídek Země ztracenců a prokletých (2018). Dále publikuje odborné články o sociální práci. Českou republiku reprezentuje povídkou Veliká věc ve světovém sborníku THE MANY FACES OF 1918 (2018) s tématem první světové války.

Považuji vás za autorku, která je v rámci fantastiky tzv. zavedeným jménem. Některé své knihy jste vydala u renomovaných nakladatelství, nejde mi tedy na rozum, proč sbírka Země ztracenců a prokletých vyšla u Nové formy, tedy vydavatele, který vyrábí knihy na vyžádání autora?

Důvodů je několik. Jsem zahrabaná daleko od všech, hodně vytížená pracovně a neměla jsem knihu, kterou bych nabízela v přímém kontaktu se čtenáři. Navíc jsem se ostýchala nabízet k vydání věci už jednou vydané, než mi došlo, že je to blbost. Naopak, právě sbírka starších povídek s vychytanými bleškami je to pravé ořechové k tomu, abych se jejím prostřednictvím představovala lidem, co mne mají zařazenou jinde nebo vůbec. Poslední kapkou nebo spíš nakopnutím byl dotaz kamarádky, zda nemám nějakou svou knihu, kterou by mohla nabídnout svým čtenářům. Nemám čas oslovovat nakladatele a vnucovat se, postrádám literárního agenta. Obrátila jsem to: Budu vzácná. Vydala jsem knížku, protože jsem ji vydat potřebovala a pokud někdo o kvalitu stojí a nemá šanci mne potkat, ať si ji objedná u Nové formy. Jde o podpultovku, přitom nadčasovou.

Píšete o pohraničí a o tom, jaký na vás má vliv. Můžete to rozvést a nechat nás nahlédnout do této problematiky? Čím je pohraničí specifické a jak na vás působí? O pohraničí se navíc říká, že ne každý tam chce zůstat, proč jste právě tam zapustila kořeny?

Moc jsem se nerozhodovala. Byl to jediný obyvatelný dům v Čechách se zahradou za cenu, jakou jsme mohli dát. Chtěli jsme dětem umožnit dětství mimo panelák. Vyrostli jsme oba u zahrady, louky a lesa. Konečně v Rudém právu pod blahopřáním jakémusi Ferdinandu Vaňkovi vyšel v září 1989 inzerát a my dům obhlédli, kdo by odolal? Naprosto jsme v tom neviděli osudové znamení, až později jsme si tu roztomilou náhodu srovnali. Přišla sametovka, smlouvu jsme podepsali v prosinci, od ledna se ceny zvedly o statisíce, nad naše možnosti. Vyrostla jsem v pohraničí, v Kadani, brala jsem věci jako dané a neměnné. Přede mnou se o lecčems mlčelo, bagatelizovalo (strejda v Jáchymově) a mamka byl spíš hrdá na to, jak v šestnácti stavěla Lidice. Zažili jsme po revoluci pořádný šok. Získala jsem nový pohled na události kolem sebe a také na různá předchozí setkání a deformace lidských vztahů. Bylo to kruté, ale zdravé – a s tím jsme přišli na Ašsko.

Co vás vlastně vedlo k těmto tematickým příběhům a jak vlastně povídky vznikaly? Jde o pověsti, příběhy, povídačky z pohraničí, které jste si přetavila k obrazu svému? Jak dlouho celá sbírka vznikala? A kolik času od sebe dělí nejmladší a nejstarší povídku knihy?

Kdykoli ve mně něco bublalo, hodila jsem to na papír. V jakékoli formě. Je ovšem fakt, že v soutěži Marušky Kudeříkové můj sonet o sebevrahovi opravdu neuspěl. Češtinářka mne následně poučila, že mám v sedmnácti jásavě budovat socialismus. Pod dekou minulého režimu jsem tudíž od té doby věděla, že příběhy založené na svěřování vrstevnic a starších žen jsou u nás nepublikovatelné. Vyprávění o tom, jak soudružský oblíbenec mlátí a škrtí ženu, kdykoli se nalízne, by zřejmě v příloze Rudého práva neprošlo. Z takových dramat nebyla žádná cesta k úniku, nebyla pomoc, jakou by ženy přijaly. Jen to vyslechnutí. A co já s tím? Potřebovalo to ven.

Když jsem ani po revoluci neměla kde s příběhy vylézt, neboť nebyl zájem o nové a neznámé lidi, vsadila jsem na svět fantastiky. Pro některé lidi tu mohla pomoc nebo řešení existovat. Bylo přirozené sem zaplout, také jsem četla skoro všechno, co vyšlo. Jak jsem tedy řešila maléry v současné realitě? Například propady do minulosti (Panenka). Všechny povídky mají reálný základ, dotažený hrou „co kdyby“.

Která je nejstarší? Někdy zrály povídky déle, než jsem je vrhla do prostoru, ale dokážu je datovat. Nejstarší mají kolem pětadvaceti let. Elixír mne napadl, když jsem vídala u krajnice cestou ze školky slimejše dlouhé skoro dvacet čísel, obrovskou saranči jsem našla u hranic v době redaktorské práce (1994–96) a kolegu fakt kousla, Kassandra měla vyjít v časopise Nemesis a o fous to nestihla, číslo s ní už nevyšlo. Všechny tři tedy patří do poloviny devadesátek. Nejmladší je Bílá laňka, původně nabídnutá pro „Ženy s havětí“.

Nepovažuji se za sběratelku lidové slovesnosti, spíše bolestných příběhů, které zároveň musí krapet uzrát. Nesbírám je, skáčou na mne. Doba zpracování většinou nastane odchodem aktérů. Pro jistotu vlastním několik souhlasů s použitím příběhu (e-kniha Až sroste kámen, konkrétní babička reemigrantka). Odstup s nadhledem jsou důležité. Sbírka Ztracenců vznikla z uvědomění si, že ona hrst povídek jen z Ašska skutečně vydá na knihu a že je škoda, aby oceněné věci dál zapadaly prachem. Chystám další sbírku, povídky z jiných koutů Čech, tak uvidíme. Kvalita je stejná.

Ve vaší knize se objevuje regionální výrazivo, místní slang, krajová mluva, a to nejen v přímé řeči. Není to svým způsobem limitující pro čtenáře z jiných koutů vlasti? Nemůže se tak stát, že je povědomí o autorovi ohraničeno hranicemi okresu nebo kraje?

Vidíte, výraziva jsem si nevšimla. Já tak prostě píšu, asi to tam patří. Strach z ohraničení zájmu nebo čtenářstva nemám. Naopak mne zaskočilo velice dobré přijetí mých příběhů o pár set kilometrů dál. Je to prý ze života, jak ho znají i tam. Prý vím, o čem píšu. Tentokrát nepobouřily ani věřící. U Sladkého tajemství se už před lety jeden známý vzbouřil, že vznik „dlaka“ je proti Bohu, že to odmítl dočíst. U Marijky jsem zase narazila na potíž, že o cikánce čtenář číst nechtěl, neboť těžkosti mají i normální lidi.

Renomé obyvatelstva a kraje… Vždyť jsem tak laskavá a mírná! A přitom jsem psala o uvláčení za autem, o mlácení železnou tyčí a schválně opakovaných ranách mimo lebeční kost, když dvacetiletý kluk první útok zázračně přežil. O bité chudince, co musela pít jarovou vodu a radši se oběsila v lese. O ženách, co mají zástěru, aby kryly jakoukoliv mužovu hanbu.

Ale jsou i dobré věci, třeba jen deset roků trvalo provázení holky, co jí muž i ruku zlomil. Dnes rodina funguje. Vždyť já jen tak zlehka naznačuju. Samozřejmě nepředpokládám, že bych kolem Aše budila nadšení a povídkami potěšila širé okolí. Ono to nikoho ani nezajímá, kolem mne je roky ticho po pěšině, kromě pár lidí. Vím, že se moje knihy půjčují, ale to je všechno. Sbírkou tudíž extázi neprobudím. Občas se směju hláškám v místním tisku, že by měl někdo konečně oblast literárně proslavit.

Nikde v knize jsem se nedozvěděl, kdo je autorem obálky, jak vznikla a co má podle vás evokovat ve člověku, který ji vidí poprvé. Můžete mi to osvětlit?

Obálku navrhl nakladatel, protože moje fotky nešly použít. Nevím, co se s foťákem děje, měl malé rozlišení. Námět patří ke Starému hřbitovu, i když zdejší rakve už dávno zetlely. Evokuje mi také likvidaci starých hrobů, navršené betonové rámy a kusy náhrobků při revitalizaci hranického hřbitova. Já osobně si vždycky vzpomenu na ten několikrát překopaný hrob, u kterého ležela zlomená sousedova lopata. Brr. Už tu nebydlí.

Jaké máte plány do budoucna, na co nového se vaši čtenáři mohou těšit? Jsou v plánu další temné pohraniční historky? 

No jéje! Jak jinak ventilovat, co potkávám? Výborné jsou termíny, třeba pro antologie nebo soutěže. Řeknu do luftu, že potřebuji námět a on se dostaví. Někdy na poslední chvíli nebo já flákám zapsání, ale většinou jsou múzy laskavé. Nejdřív řeším aktuální běh dne, psaní a práce se zdroji je až potom. Takže domácnost, zahrada, maléry. Jsem sociální pracovnice, zapojená do úžasného dobrodružství proměn pomoci a také společnosti, pořád se učím poznávat život kolem sebe. Včetně mírně drzé odborné publicistiky a občasné spolupráce s alma mater.

Nalezenci černého románu: 

Jan Pavlas ♦ Václav Votruba ♦ Honza Vojtíšek

Boček – Zubík ♦ Miroslav Pech ♦ František Šmehlík

Martin Štefko