Ocenění

Nalezenci černého románu: Pavel Renčín

Autor | Aktuality | Středa 8 Květen 2019 11.50

Vítejte u devátého dílu seriálu, který mapuje autorské snahy v rámci domácího literárního hororu. Mnozí tvrdí, že žánr hrůzy je v rámci fantastiky jakýmsi opomíjeným bratříčkem, další k tomu ještě přidávají, že u nás moc nevychází, když už, tak jen ten překladový. Osobně si nemyslím, že situace je až tak hrozivá, jak se mnohým zdá, nicméně je jasné, že k ideálnímu stavu má také daleko. Jednodušší je samozřejmě nad stavem věcí lkát, ale přijde mi, že bude lepší s tím něco udělat. Tak se zrodila idea Nalezenců černého románu, série článků, v nichž bude nejprve formou krátké recenze představeno dílo, které v poslední době vzešlo z temné líhně, přiložen medailonek autora a závěrem bude položeno i několik otázek. Dámy a pánové, fanoušci literárního hororu, jako devátý bude z komnaty strachu a hrůzy na denní světlo, které nemusí každému dělat dobře, vynesen spisovatel Pavel Renčín a jeho thrillerový horor odehrávající se v matce měst, Klub vrahů (2018).

Klub-vrahu-obalka

Klub samozvaných strážců zákona

Osobně jsem měl Pavla Renčína zafixovaného jako autora městské fantasy či fantastiky obecně. Spisovatele, na něhož jsem měl dobré reference a někde v mysli si ho označil štítkem „jednou si od něj něco přečtu“. Vše se zlomilo někdy před čtyřmi lety, kdy vydal román Vězněná, inspirovaný skutečným případem ze šumavských lesů a pyšnící se hutnou atmosférou vyvolávající husí kůži. O to víc jsem byl zvědav na aktuální počin Klub vrahů, který byl označen stejnou thrillerově-hororovou nálepkou.

Hlavním motivem románu je existence nezávislého spolku lidí beroucích zákon do vlastních rukou. Spravedlnost je podle nich slepá, tresty nízké a zločinci dostatečně netrpí za své ohavné činy. Účelem anonymního internetového společenství je delikventům důkladně ztrpčit život, neboť oběti a jejich blízcí nikdy nezapomenou na křivdy, jež jim násilníci způsobili. V úvahu ovšem nepřichází vražda, zločince můžete pouze šikanovat, mlátit, udělat mu ze života peklo. Oko za oko – zub za zub zde neplatí. Jako všechny bohulibé ideály se ale i tento jednoho dne pořádně zvrtne…

Hrdinou příběhu je Adam, knihomol pracující jako telefonní operátor, jenž si navíc přivydělává v knihkupectví. Hlavou se mu honí tisíce vysněných dobrodružství a jednoho dne se mu jeho touhy splní. Nemůže za to nic menšího než láska na první pohled. Kolem dívky jeho srdce se však dějí podivné věci, věci krajně podezřelé a dalece překračující hranice zákona. Zamilovaný Adam ovšem vidí jen Dianu, pro kterou by udělal cokoli. Tím začíná sled akčních a násilných událostí, jež vyvrcholí v tratolišti krve a chaosu vnitřních běsů.

Do románu se přes všechno násilí vkradl i humor, odkazy na populární literární díla a především touha po spravedlnosti lehce protkaná kritikou justičního systému. Klub vrahů jednoduše baví, a hlavně je skutečně čtivý. Jistě, většina čtenářů jej nezařadí k nejoriginálnějším dílům, s nimiž kdy měli tu čest, což ale neznamená, že ho nepřečtou jedním dechem. Pavel Renčín má díky svému žánrovému záběru a precizně zvládnutému literárnímu řemeslu potenciál oslovit široké spektrum čtenářů. Potěšujícím faktem je pak i to, že se mnozí čtenáři mohou díky Vězněné a Klubu vrahů propracovat k dalším hororově laděným českým dílům. Jen jim musí dojít, že označení horor neznamená automaticky něco podřadného.

pavel-rencin-foto

Pavel Renčín (*1977)

Od konce devadesátých let, kdy debutoval jako autor povídek, se jméno Pavla Renčína skloňovalo pouze s chválou. Jeho tvorba proslula především městskou fantasy, stále silněji v ní ale zaznívá hlas realismu a děsu. První román Nepohádka vydal v roce 2004 u Strak na vrbě, snové Jméno korábu vyšlo o tři roky později u Knižního klubu. Od té doby publikuje u nakladatelství Argo. V letech 2008 až 2011 vydal fantasy trilogii Městské války, jež se skládá z románů Zlatý kříž (nominován na cenu Akademie SFFH, oceněn cenou Aeronautilus v kategorii nejlepší česká kniha), Runový meč a Věk nenávisti. V roce 2009 mu vyšel výběr nejlepších povídek pod názvem Beton, kosti a sny a následujícího roku původně internetový román Labyrint, jenž vznikal ve spolupráci se čtenáři. V hororovém románu Vězněná se inspiroval skutečnými událostmi ze šumavského pohraničí a byl nejen díky tomu Akademií science fiction, fantasy a hororu oceněn v kategorii nejlepší původní česká a slovenská kniha. Thriller Klub vrahů je jeho v pořadí už devátou knihou.

Jak došlo k přerodu Pavla Renčína, autora městské fantasy, do spisovatele thrillerově hororových románů založených na skutečných událostech a odehrávajících se v reálném prostředí? Jde o osobní vývoj, například v rámci toho, jaké knihy a filmy vás oslovují?

Já to vlastně jako výraznou změnu nevnímám, stejně jako to nevnímám jako nějakou definitivu. Odjakživa jsem psal něco mezi žánry, to mě bavilo. Když jsem začínal v Čechách psát městskou fantasy, neměl jsem ponětí, že už něco podobného v zahraničí existuje, neznal jsem Neila Gaimana a bral jsem své povídky a Nepohádku jako dobrodružnou a objevnou cestu mezi žánry. Od městské fantasy, která se v mém pojetí odehrávala v našem současném světě a fantastika v ní byla ukrytá na místech, kam se lidé často nedívají, to k hororu a thrilleru není daleko. Vězněná a do jisté míry i Klub vrahů byly inspirovány reálnými příběhy a ty fantastické prvky ani moc nepotřebovaly.

Ve vašich knihách se prolínají různé žánry, baví vás mezi nimi balancovat? Je to přirozená cesta, nebo určitý autorský koncept? V Klubu vrahů předkládáte rovněž odkazy na rozmanitá literární díla, jsou to vaše oblíbené knihy, kterým jste tímto způsobem chtěl vzdát hold?

Trefil jste se přesně. Prolínání žánrů mě vždycky bavilo, bral jsem si z každého, co jsem potřeboval, a nenechal se moc svazovat jakýmikoli dogmaty. Byla to pro mě přirozená cesta, která se časem stala asi i autorským konceptem. Rozvíjel jsem to, co mi na mém psaní přišlo zajímavé. Co se týče literárních odkazů z Klubu vrahů, tak se to ukázalo jako velmi ošidná věc. Když jsem vybíral, jaká díla prostřednictvím Adama čtenáři představit, uvědomil jsem si, že mou knihu budou číst nejspíš rozmanití čtenáři. Když tam umístím pouze ty nejznámější knihy, které četl úplně každý, budou se „ofrňovat“ intelektuální čtenáři, když se budu chtít blýsknout před intelektuály, zase to neřekne nic většině čtenářů kromě několika procent, proto jsem zvolil nakonec takovou zlatou střední cestu, kdy by si čtenář mohl užít odkazy na knihy, které lidé četli nebo o nich přinejmenším slyšeli, a zároveň si odnese i pár nových tipů na dobré čtení.

Je pro vás jako autora jednodušší zasadit příběh do reálného prostředí a na známá místa, než si vymyslet celý fiktivní svět nebo poslat hrdiny třeba do země, kde jste v životě nebyl? Jak je podle vás důležitý popis prostředí, kde se příběh odehrává? Čtete osobně raději knihy, kde je prostředí pouze nastíněno, anebo máte rád jeho detailní vykreslení?

Příběhy zasazené do reálných prostředí se mě osobně často dotýkaly víc, protože na mě působily uvěřitelněji, víc mě dokázaly vtáhnout. Nechápejte mě špatně, fantastiky jsem se načetl moc a moc, jenom mi pak časem přišlo, že v těch kulisách klasické fantasy už nemám tolik co objevovat. Já osobně mám nejradši na knize to, když mě dokáže překvapovat, nevadí mi, když je třeba začátek složitý, spletitý, skládám si skládačku, jsem rád, když se mnou autor hraje hru a respektuje moji inteligenci. Nastínění děje je pro mě jako čtenáře často lepší než detailní popis.

pavel-rencin-cb

Pokud jde o horor, potažmo thriller, jakou jeho formu máte rád? Jste příznivcem krvavých scén, nebo máte raději psychologii a vnitřní pohnutky postav?

Určitě spíš psychologii. Krváky vlastně moc nemusím, opravdovou hrůzu mi v knize nenavozují. Na to musí být autor rafinovanější. A co se týče televize nebo kina, přiznám se, že vizuální forma hororu mi nikdy nedělala dobře. Zmítám sebou, lekám se, nesnáším to! Divné, že?

Koho ze spisovatelů uznáváte, protože dokáže vylíčit situaci tak, že vás z ní buď mrazí, nebo mu určitým způsobem závidíte jeho fabulační um?

Banální odpověď, ale z těch žánrových si vážím třeba Stephena Kinga, který je naprostý mistr v tom, jak obyčejně dokáže zaplést příběh a jak poutavě jej umí vyprávět. Jste v naprosto uvěřitelných, civilních kulisách a najednou zničehonic lidé šílí, domy hoří a z kanálů vyvěrá krev. To podle mě dělá jeho horory tak úspěšné, protože jsou zkrátka tak strašně uvěřitelné. Ale co se týče žánru celkově, tak těch božských spisovatelů jsem si oblíbil mnoho. Carda, Asimova, Herberta, Sapkowského,… mohl bych asi dlouho pokračovat. To jsou klasičtí mistři.

Mnoho čtenářů, kteří dočtou Klub vrahů, se nevyhne nabízející se úvaze na jiný populární „Klub“, který se prosadil v literární i filmové verzi. A to nejen samotným názvem. Nemůže být tak následná reakce a nabízející se srovnávání poněkud dehonestující pro vaši novou knihu? Uvažoval jste nad tím vy nebo váš nakladatel? Byl název knihy jediný, který přicházel v úvahu?

Název mi přišel silný, bohužel ale nebyl úplně šťastný, protože ačkoli je můj Klub úplně jiná kniha než Klub rváčů a je o něčem jiném, objevuje se v něm důležitý příběhový prvek, který navozuje srovnání. Problém je, že ten prvek vznikl náhodou, když jsem tenhle zásadní nápad dostal zhruba ve třetině knihy, dávno po tom, co jsem si jako pracovní název vybral Klub vrahů. Ale to už lidem nevysvětlíte, nemá cenu se o to snažit. To je jako když někdo srovnává moje Městské války s Gaimanovými Americkými bohy nebo Nikdykde. Nemá cenu vysvětlovat, že jsem ty knihy nečetl v době, kdy jsem svou trilogii psal. Některá témata prostě létají ve vzduchu…

Myslíte si, že je důležité vydanou knihu podpořit nejen rozhovory, ale také např. autogramiádami, autorským čtením, prezentací na různých conech a knižních akcích? Máte rád setkávání se a diskuze se svými čtenáři, fanoušky? Dostáváte zpětnou vazbu, případně ohlasy, které považujete za podnětné?

Jak vám asi odpoví většina mých kolegů, být spisovatelem není jednoduché. Knih vychází v České republice víc než dvanáct tisíc ročně, většina z toho je beletrie a šanci dostat se ke čtenářům lepším vystavením v knihkupectvích nebo dobrým marketingem má jen malé procento z nich. Já měl vloni štěstí, že Klub vrahů byl nominován do Velkého knižního čtvrtku, takže si užil slušnou pozornost médií. Ale víte, jak je to s knihami před Vánoci… mihnete se na pultech během jednoho dvou týdnů a jste pryč. Nakladatelství chrlí na trh až polovinu své roční produkce.

Zpětnou vazbu dostávám velmi rád. Posunuje to člověka dopředu. Hlavně ta negativní. Začátky psaní, kdy jsem potřeboval slyšet chválu, jsou dávno pryč, samozřejmě mi ale udělá opravdovou radost, když mi někdo třeba řekne, co pro něj moje kniha znamenala a jak třeba ovlivnila jeho život. Řekl bych, že tyhle příběhy jsou asi tou nejhezčí věcí na psaní a mám jich v mailech a ve zprávách za ty roky stovky. To mám pak vždycky pocit, že ta práce za to stála a že jsem snad někoho potěšil nebo pomohl, vyděsil nebo pobavil. A při těch osobních setkáních je nejhezčí, že ty písmena, které si s vámi lidi vyměňují, získávají i tváře. Psaní mi do života přineslo tolik dobrého. A současně stále věřím tomu, že moje nejlepší kniha mě teprve čeká.

Nalezenci černého románu: 

Jan Pavlas ♦ Václav Votruba ♦ Honza Vojtíšek

Boček – Zubík ♦ Miroslav Pech ♦ František Šmehlík

Martin Štefko ♦ Anna Šochová

842 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.