Máme je rádi a vážíme si jich. Jsou to osobnosti domácí žánrové scény a jejich práce nám přináší jen a jen radost. Jenže co oni sami považují v žánru za to nejpozoruhodnější? Co by nám chtěli doporučit? Půjde o knihy, které bychom od nich nečekali? Půjde o knihy, které jsme snad sami dosud přehlíželi, a přitom bychom moc rádi věděli, co na nich věhlasné osobnosti zaujalo? V dalším článku naší nové série jsme požádali Michaela Bronce, Petru Neomillnerovou a Jana Hlávku o to, aby čtenářům doporučili trojici knih fantastického žánru. Nemuselo jít o tituly, které snad pokládají za nejlepší, každopádně jde ale o knihy, které mají rádi a neváhají se o to s námi podělit…

MICHAEL BRONEC DOPORUČUJE

Doporučit tři knihy je dřina. Ale chápu, že kdyby jich bylo třicet, nikdo by to nečetl. Poslední léta jsem stále mezi knihami (což u nakladatele tolik nepřekvapí), ale nejlépe mám načtenou produkci Strak na vrbě, a tu nebudu z pochopitelných důvodů doporučovat. Proto mi nezbývá než skočit zpátky v čase: vrátit se do doby, kdy mi byla zhruba polovina toho, co teď, byl jsem ještě příjemný mladík (a každý se mnou mohl orat). Co tedy tomu nešťastnému romantikovi tehdy táhlo hlavou? Co jej knižně vzrušovalo?

J. R. R. TOLKIEN: PÁN PRSTENŮ

Prvně jsem ho přelouskal kolem roku 1988 v polštině, v době, kdy jsem se polsky teprve učil, takže měl hned dvojité kouzlo. Zdaleka jsem nerozuměl všemu a vedle světa Středozemě objevoval i blízký slovanský jazyk. Měl jsem velké štěstí – byla to snad první sága, na jakou jsem narazil. Takže jsem přišel hned za největším z kovářů. Je to úžasná kniha pro zasvěcení do fantasy, která odstartovala novodobé dějiny žánru. Problém je, že čím víc fantasy jste před Tolkienem načetli, tím více jste potkali výpůjček, které pozdější generace (často i nevědomky) tvůrců udělaly a svět Středozemě už vám nemusí připadat původní; přesto je a Tolkien pro nás heroicky objevil nový kontinent, po němž my už s naprostou samozřejmostí šlapeme. Ten byl bohužel v posledním desetiletí Peterem Jacksonem poněkud disneyzován a není snadné vložit do něj vlastní obraznost. Přesto, pokud jste ještě nečetli, zkuste! Trilogie tvořená bezmála sedmnáct let autorova života vás prosmýká cestou necestou spolu s hobity a stejní z ní nevyjdete. Jako vzorek četby lze doporučit Tolkienova Hobita. Milujete-li legendy, vrhněte se i na Silmarillion. Leč raději u Pána prstenů přeskočte šedesát stran úvodu a vraťte se k nim až po dočtení trilogie; jsem nakladatelský kamikadze, ale takhle začít knihu bych si dneska netroufl ani já!

RUDYARD KIPLING: KNIHY DŽUNGLÍ

Když jsem se uvedl jako geront, pokračujme ve stejném duchu. Další britský autor bývá dnes neprávem opomíjen (možná je v učebnicích, to ale lásku čtenářů nepřidá). Rudyard Kipling je zhruba o generaci starší než Tolkien a lze jej považovat za jednoho z prazakladatelů našeho žánru. Mnohokrát jsem přečetl jeho Knihy džunglí. Nejprve česky, v košatém překladu Aloyse a Heleny Skoumalových (ty bych měl považovat za své překladatelské mistry), později i anglicky, neboť Kiplingův jazyk je přenádherný (a je zajímavé v originále vidět, co jak překladatel řešil). Mauglího příběh můžete pojmout jako dobrodružnou pohádku pro děti, ale i jako vyprávění o hledání sebe sama, o potřebě lidské svornosti, o tom, že všechno něco stojí. O odpovědnosti za svou sílu a schopnosti stát si za svým rozhodnutím. To se ostatně týká i dalších povídek; samozřejmě, lze to brát i jako povídající si zvířátka pro děti (viz disneyzace výše). Lze to brát i jako alegorie. Kipling vám však pokaždé nabídne silný příběh. Své myšlenky nenutí, má úctu ke svobodné vůli čtenáře. Prostě pravý britský gentleman!

A. A. MILNE: MEDVÍDEK PÚ

Do třetice; abych se znemožnil definitivně, nezvolím Mistra a Markétku od Bulgakova, přeskočím i Saroyanova Tracyho tygra. (A vyberu si úplně infantilní pohádku!) A. A. Milne je narozen mezi Kiplingem a Tolkienem. Třetí Brit z dob, kdy ještě Británie panovala mořím a trochu i světu. Jeho Medvídka Pú neznám od mala, poprvé nám jej předčítal češtinář na střední škole (čímž se před většinou třídy ihned totálně znemožnil) a trvalo docela dlouho, než jsem do krásy téhle knihy pronikl. Milne umí naprosto geniální dialogy, má smysl pro situační komiku. Medvídek Pú je kniha pro chvíle tísně, i na podpoření dobré nálady. Jsou v ní skvěle vystižené charaktery; třeba takový Ijáček je ještě depresívnější než robot Marvin! Jako každé správné literární zasvěcení má ovšem kniha i své ALE. První kapitoly jsou nejdětinštější (ostatně, je to i kniha pro malé děti před spaním), obsahují ještě dospělého vypravěče, postupně se však ponoříte do hlubin Stokorcového lesa, kde se příběhy odehrávají už samospádem. Přeložila (jak jinak) Hana Skoumalová, takže slovní hříčky občas obsahují i 110% vtipnosti. Pěkných pár let už jsem Púa nečetl, ale počítám, že jak budu stárnout a dětinštět, začnu se k němu zase vracet…

PETRA NEOMILLNEROVÁ DOPORUČUJE

ANDRZEJ SAPKOWSKI: TANDAREDEI!

Tahle sbírka je moje srdeční záležitost, a zatímco čistě zaklínačské počiny nechávám pietně ležet stranou, abych nezkazila iluzi první lásky, sem se můžu směle vrátit. Politpunková V kráteru po bombě, horor Muzikanti, poetická duchařina Tandaredei!, tady Sapek předznamenává svá další literární dobrodružství. Pro koho je Sapkowski jen autorem zaklínačské ságy a na další jeho literární výlety nemá odvahu nebo nervy, může bezbolestně ochutnávat a na své si přijdou i ti, na které fantasy působí jako repelent.

RICHARD BRAUTIGAN: V MELOUNOVÉM CUKRU

Dala jsem si předsevzetí, že sem propašuju alespoň jednu knihu, která je na pomezí fantastiky a novela amerického básníka a spisovatele tuhle charakteristiku dokonale splňuje. Šílený sladký svět, kde je všechno stvořeno z melounového cukru, kde i smrt ve chřtánu tygra je lahodně sladká a všechno je jaksi lepkavě fatální – to je lokace, kterou by si minimálně milovníci New Weird neměli nechat ujít.

CLIVE BARKER: COLDHEARD CANYON

K téhle knize mám poněkud komplikovaný vztah. V recenzi jsem ji strhala, ale vzhledem k tomu, že si ji ještě po letech pamatuju (a čas od času je mi inspirací), na ní něco být musí. Příběh, plný vzpomínek na časy, kdy se v Holywoodu hvězdy brodily kokainem z jednoho večírku na druhý, sice není nijak překvapivý, ale má poetiku, která utkví. Ano, je tam prokletá mozaika, importovaná z Rumunska i jiná klišé, ale ani po letech jsem tu knihu nedostala z hlavy a to už něco znamená.

JAN HLÁVKA DOPORUČUJE

Když už jsem byl požádán o účast v seriálu, nemá smysl odbýt svou „svatou trojici“ zažitými kapacitami typu Chianga, Eriksona nebo Reynoldse. Ano, jsou skvělí a všichni to vědí. Ale pokusil jsem se svést menší souboj s pamětí a vytáhnout z jejich hlubin, co je podle mě také skvělé, ale až tolik se o tom neví.

SIR HENRY RIDER HAGGARD: ONA

Pokud máte rádi Indiana Jonese, Tarzana nebo i Conana a Solomona Kanea, pak právě sir Henry R. Haggard zasel první semínka, ze kterých vyrostli. Ona vznikla roku 1896, a najdete tam úplně všechno: Temná rodinná tajemství, neohrožené hrdiny putující do neprobádaných afrických končin, ztracená města a civilizace, kmeny krutých kanibalů i nejlepší anglický humor. A najdete i něco navíc: Ayeshu. V její postavě Haggard odlil archetyp, díky kterému je Ona citována i v Jungovi, což je na brakové čtení myslím dost solidní výkon. Takže žádné ohrnování nosu nad prehistorií – a pokud je to možné, sežeňte si jedno z předválečných vydání. Zažloutlý papír, archaická čeština i nádherné perokresby jen umocní požitek z četby a vzpomínky na hltání mayovek ve škole pod lavicí.

ARTURO PÉREZ-REVERTE: DUMASŮV KLUB

I pokud znáte filmovou adaptaci téhle knihy od Romana Polanského s názvem Devátá brána, stojí Dumasův klub za přečtení, protože z jeho obsahu film zachycuje jen menší část – a z podstaty ani ťuk. Pérez-Reverte skládá poctu knihám, jejich sběratelům a všem, pro které je čtení stejnou nezbytností jako dýchání, mění jejich pohled na svět a občas je zavede i někam, kam se snad ani dostat nechtějí. No, a kromě toho se můžete bavit skvělou postavou Lucase Corsa, cynického knihovního žoldáka, jemuž poslední zakázka začíná těžce přerůstat přes hlavu, přítelíčkem La Pontem, který umí být v potížích pravou oporou, i celým stylem, dvěma důvtipně propojenými liniemi, a vůbec prací autora, který nejenže umí znamenitě psát, ale hlavně ho to neskonale baví. Po Brownovi ani nevzdechnete. A mimochodem – ještě v žádné knize mě erotická scéna nedokázala tak rozesmát.

DOUGLAS HULLICK: MEZI ZLODĚJI

V záplavě všech městských fantasy od Lynche po Weekse, teen-upířiny ani nepočítaje, tahle kniha jako by zapadla do zapomnění, a je to trochu škoda. Prvotina Douglase Hullicka možná nemá kdovíjak vypilovaný styl, ale je z ní cítit, že vznikala dlouho a pečlivě. Přitom má mnohé zajímavé nápady počínaje myšlenkou trojjediného císaře, rodícího se vždy ve třech inkarnacích stále znovu. Má hrdinu, který není nadčlověk, dokonce není ani vždy sympatický, ale aspoň se snaží držet rovnou páteř v prostředí, které zásadám rozhodně nepřeje. A má také myšlenku, úvahu nad tím, jak snadno se přísahy skládají, ale jak těžko se plní – tím spíš, mají-li se splnit tak, abychom si jen nemyli ruce nad následky. Mezi zloději nevstoupí do dějin žánru a skoro určitě nebude bestsellerem. Přesto je to zajímavá, poctivě napsaná kniha, která stojí za pozornost.

Související články:

Osobnosti žánru doporučují (Kadlečková, Němec, Procházka)

Osobnosti žánru doporučují (Nováková, Podaný, Kopřiva)

Osobnosti žánru doporučují (Herec, Vrbenská, Šlechta)

Osobnosti žánru doporučují (Rečková, Králik, Renčín)

Osobnosti žánru doporučují (Veselá, Hokr, Kyša)

Osobnosti žánru doporučují (Pavelková, Kotrle, Linc)

Osobnosti žánru doporučují (Ríša, Lukačovičová, Pavlovský)

SPECIÁL: Redakce webu XB-1 doporučuje (Buriánková, Kubátová, Bílek)